III.ÚS 1081/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1081/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného Mgr. Pavlem Šindelářem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 34/2026-234 ze dne 16. února 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 47 C 87/2025-224 ze dne 4. prosince 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením zastavil řízení o stěžovatelových návrzích na osvobození od soudních poplatků (výrok I) a na ustanovení právního zástupce z řad advokátů (výrok II) a připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního požadavku na 100 000 Kč (výrok III). Řízení o stěžovatelových návrzích obvodní soud zastavil proto, že již v průběhu řízení o totožných návrzích rozhodl a byla tak dána překážka věci rozhodnuté. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve výrocích I a II (výrok I) a odmítl stěžovatelovo odvolání proti výroku III usnesení obvodního soudu (výrok II). 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nevzaly v úvahu jeho životní situaci a řádně neodůvodnily napadená rozhodnutí. Dále stěžovatel namítá, že ve věci rozhodovaly osoby, které nelze hodnotit jako nestranné a nezaujaté. Konečně stěžovatel namítá, že měl-li obvodní soud za to, že jeho žádost byla neúplná, měl ho vyzvat k doplnění. K posledně uvedené námitce stěžovatel odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 65/93 ze dne 31. května 1994. 5. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 6. Ústavní stížnost proti výrokům I a II usnesení obvodního soudu a výroku I usnesení městského soudu byla podána oprávněným stěžovatelem a je přípustná. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádné argumenty proti výroku III usnesení obvodního soudu a výroku II usnesení městského soudu. Z formulací použitých v ústavní stížnosti je však zjevné, že mínil ústavní stížností napadnout i tyto výroky a požaduje i jejich zrušení (srov. mimo jiné výslovný požadavek stěžovatele v bodu 17 stížnosti na zrušení napadených rozhodnutí jako celek). 8. Výrokem III usnesení obvodního soudu bylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na změnu žaloby. V řízení o ústavní stížnosti pro sebe stěžovatel nemůže dosáhnout výhodnějšího rozhodnutí. Proto byla v tomto rozsahu ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným. 9. Výrokem II napadeného usnesení městský soud odmítl stěžovatelovo odvolání pro objektivní nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Chtěl-li se stěžovatel proti výroku II usnesení městského soudu bránit, tak měl (a s ohledem na tříměsíční lhůtu k podání stále má) možnost podat žalobu pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti není zřejmé, že by tak učinil. 10. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 je ústavní stížnost nepřípustná proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání. 11. Námitka, že ve věci rozhodovaly osoby, které nebyly nestranné a nezaujaté, odpovídá důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. V nynější situaci by posouzení této námitky Ústavním soudem bylo předčasné, a tudíž nepřípustné. Řízení o věci samé navíc doposud neskončilo, stěžovatel má možnost vznést námitku podjatosti, případně ji uplatnit jako odvolací námitku. 12. Ústavní soud může výjimečně neodmítnout nepřípustnou ústavní stížnost, jsou-li k tomu splněny důvody uvedené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Takový důvod ovšem v posuzované věci stěžovatel netvrdil a neshledal ho ani Ústavní soud. 13. Stěžovatelově námitce, že měl být poučen a vyzván k doplnění, nebyla-li jeho žádost úplná, nelze přisvědčit. Předně odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 65/93 není případný, neboť se v něm Ústavní soud zabýval chybným poučením o opravném prostředku, a nikoliv postupem při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. 14. Z judikatury obecných soudů vyplývá, že je povinností žadatelů o přiznání osvobození od soudních poplatků, aby své poměry, rozhodné pro posouzení důvodnosti jejich žádosti, prokázali věrohodným způsobem. Ústavní soud v minulosti postup, kterým došlo k zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků pro nevěrohodnost tvrzení žadatele, neústavním neshledal (usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/19 ze dne 4. června 2019, bod 11) Do samotného hodnocení přesvědčivosti a věrohodnosti prohlášení přitom Ústavní soud zasáhnout nemůže (usnesení sp. zn. III. ÚS 3604/18 ze dne 12. března 2019, bod 13). Uvedené závěry lze vztáhnout i na zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce. 15. Výroky I a II usnesení obvodního soudu bylo zastaveno řízení o stěžovatelových návrzích pro překážku věci rozhodnuté. Takové rozhodnutí představuje zásah do práva na přístup k soudu, neboť se v posuzované věci stěžovateli nedostalo věcného posouzení jeho návrhů. Zároveň však existence této překážky je legitimním omezením práva na přístup k soudu. Dokonce naopak princip právní jistoty vyžaduje, aby tato překážka existovala a pravomocná soudní rozhodnutí byla konečná. Překážka věci rozhodnuté přispívá i ke stabilitě soudního systému a posiluje důvěru veřejnosti v řádný výkon soudnictví (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gu?mundur Andri Ástrá?sson proti Islandu, stížnost č. 26374/18, bod 238). 16. Jak vysvětlil městský soud v bodech 10 a 11 napadeného usnesení, stěžovatel podal návrhy na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů již spolu s žalobou, a o těchto návrzích bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a zástupce mu nebyl ustanoven. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel věrohodně neprokázal své majetkové poměry. Stěžovatelovy nové žádosti byly v podstatě polemikou s rozhodnutím o jeho předchozích žádostech. 17. Soudy tak v napadených usneseních fakticky posuzovaly otázku, zda tvrzení a důkazy, jimiž stěžovatel doložil nové žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, věrohodně prokazují jeho majetkové poměry. Šlo tak o otázku, o níž již soudy dříve rozhodly, a proto zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté z ústavního hlediska obstojí. 18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu