III.ÚS 1247/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1247/26 ze dne 19. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026, č. j. 5 Tdo 6/2026-446, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud překročil své pravomoci, když přehodnocoval důkazy, které sám neprovedl, nepřijatelně deformoval důkazy provedené a zavázal soudy nižších stupňů neústavním pokynem. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Předmětem trestního řízení před obecnými soudy byla obžaloba za způsobení dopravní nehody, v jejímž důsledku zemřel stěžovatelčin otec. 2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. 3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku. 4. Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z toho je zřejmé, že řízení v dané věci bude nadále pokračovat. Zůstává nadále povinností všech orgánů veřejné moci (a zejména soudů podle čl. 4 Ústavy) chránit základní práva a svobody všech účastníků řízení. Ačkoliv je soud vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", jde-li o jeho úkol naplnění garance ochrany základních práv a svobod. To platí tím spíše, namítá-li stěžovatelka, že postup a pokyny Nejvyššího soudu překračují rámec jeho pravomocí a zasahují do jejích základních práv a svobod, což musí, jako ústavně relevantní (nikoliv nutně důvodné) námitky, každý obecný soud posoudit. Jelikož tyto námitky může stěžovatelka v řízení stále uplatnit, nejsou splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Zásah Ústavního soudu do běžícího řízení by proto byl předčasný. 5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2026 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka