III.ÚS 2313/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2313/14 ze dne 19. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 8 Tdo 174/2014-38, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2013 č. j. 9 To 324/2013-106 a rozsudku Okresního soudu v Praze-východ ze dne 18. července 2013 č. j. 37 T 115/2013-72, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 8. července 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v neposlední řadě rovněž práva vyplývající z čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit tím, že opakovaně veřejně a před svědky vulgárně slovně napadal a vyhrožoval zaměstnankyni stavebního úřadu v Mnichovicích. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, a dále mu soud ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 trestního zákoníku uložil, aby "nejpozději do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí zaslal poškozené (...) prostřednictvím kurýra kytici o lichém počtu čerstvých rudých růži v množství nejméně patnácti kusů a podepsaný omluvný dopis s následujícím textem: ´Vážená paní P., přijměte, prosím, mou omluvu za mé nevhodné chování, kterého jsem se vůči Vaší osobě dopustil v budově stavebního úřadu dne 3. 4. 2013. Nechal jsem se unést emocemi, a přestože jsem měl dle mého názoru oprávněné výtky k Vaší práci, choval jsem se jako hulvát, za což se Vám velice omlouvám, J. B.´.". Okresní soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě výslechu účastníků sporu a přihlížejících svědků, dále pak na základě relevantních listinných důkazů, kterými bylo prokázáno předmětné jednání a související skutkové okolnosti. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuto, jelikož se tento plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zopakoval závěry stran nutnosti užití trestní represe, jakož i zbytnosti výslechu stěžovatelovy manželky. Na základě stěžovatelova dovolání byla výše zmíněná předchozí rozhodnutí Nejvyšším soudem částečně zrušena, a to konkrétně v části ukládající stěžovateli přiměřenou povinnost k omluvě a zaslání kytice poškozené úřednici, jelikož podle dovolacího soudu nelze vzhledem ke všem zjištěným okolnostem považovat uloženou povinnost za přiměřenou a vyhovující smyslu a účelu podmíněného odsouzení. S ostatními zpochybňovanými závěry soudů předchozích instancí se dovolací soud ztotožnil. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel je toho názoru, že intenzita porušení norem podústavního práva v předmětném trestním řízení dosahuje již porušení jeho ústavně zaručených práv. Protiústavnost napadených rozhodnutí spočívá dle jeho názoru především v nesprávné právní kvalifikaci stěžovateli vytýkaného jednání. K tomu, aby soudy popsané jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví, by podle stěžovatele musel být čin spáchán s větší intenzitou a především by muselo jít o jednostranné výhružky a nikoliv o vzájemnou hádku, kterou navíc poškozená sama vyprovokovala nejen svým jednáním v kanceláři stavebního úřadu, ale především svým profesním pochybením, jež sama před soudem doznala, a kterým stěžovatele i jeho rodinu poškodila. Navíc nebylo jednání, které dle obecných soudů naplňovalo znaky přečinu výtržnictví, dostatečně a přesvědčivě prokázáno a soudy se tak dopustily závažných procesních pochybení. Za tato pochybení je možné dle stěžovatele považovat zejména neprokázání, že by stěžovatel vedlejší účastnici vulgárně urážel a vyhrožoval jí, když obecné soudy vycházely pouze z tvrzení poškozené a jejích spolupracovnic. Obecné soudy také nepřipustily důkaz výslechem manželky stěžovatele, která byla na stavebním úřadě často přítomna jednotlivým jednáním. Vzhledem k nízké společenské škodlivosti stěžovatelova jednání byl pak především porušen princip subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť k nápravě údajného prohřešku by plně postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Konečně, kriminalizováním a následným odsouzením stěžovatele za jeho slovní kritiku představitele stavebního úřadu, jejímž obsahem byl projev nesouhlasu s výkonem státní správy, byla porušena jeho ústavně zaručená svoboda projevu. Stěžovatel se domnívá, že mu, jakožto osobě přímo zasažené úřední činností daného úřadu, náleží právo se k těmto veřejným záležitostem vyjadřovat. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Jako první Ústavní soud posoudil stěžovatelovy argumenty týkající se tvrzené neúplnosti a nepřesvědčivosti dokazování. K těmto námitkám musí Ústavní soud v první řadě připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů, zakotveného v čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, jež ovládá i trestní řízení, v němž tak je plně v kompetenci obecných soudů rozhodovat o provedení či neprovedení jednotlivých navržených (popř. i nenavržených) důkazů, rozhodovat, které skutečnosti považuje soud za zjištěné a které dokazovat netřeba a v neposlední řadě o tom, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazováním doplnit. Ústavní soud je ze své pozice ochránce ústavnosti oprávněn do důkazního řízení zasáhnout pouze v případě zjevných faktických omylů a excesů. Existenci takového excesu však v uvedeném případě neshledal. Obecné soudy nevybočily z procesního postupu stanoveného příslušnými právními předpisy, provedly dostatečné dokazování spolu s předvídatelným a racionálním hodnocením, které bylo navíc řádně odůvodněno. Neobstojí ani stěžovatelova námitka týkající se neprovedení jím navrženého důkazu, nebo