III.ÚS 2330/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2330/14 ze dne 18. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) Advokátní kanceláře Jareš, Prokeš & partneři, s. r. o., adresa: Palackého 15/715, 110 00 Praha 1, B) JUDr. Karla Jareše, a C) Mgr. Luboše Prokeše, právně zastoupených Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem Palackého 15, 110 00 Praha 1 proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2014 č. j. 23 Cdo 2128/2013-498 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013 č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejich názoru byla porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a na rovnost stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v postupu obecných soudů, které se podle jejich názoru nezabývaly a řádně nevypořádaly s věcnou a právní argumentací, kterou stěžovatelé v průběhu občanskoprávního řízení předkládali. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou údajně vnitřně rozporná, neboť právní úvahy těchto soudů a jejich právní závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních, přičemž tyto závěry i úvahy odporují jiným právním názorům týchž soudů, k nimž dospěly v dalších částech odůvodnění svých rozhodnutí. Ve svém důsledku jsou prý tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Soudy všech tří stupňů podle názoru stěžovatelů zcela akceptovaly a převzaly bez relevantního odůvodnění právní argumentaci žalobce a tím porušily rovnost účastníků řízení. Jejich postup prý splňuje podmínku tzv. nesprávné aplikace jednoduchého práva. Stěžovatelé (v občanskoprávním sporu "žalovaní") se především necítí být v předmětném sporu pasivně legitimováni z těchto důvodů: - žalobci byl již před podáním žaloby znám subjekt, který byl příjemcem částky složené žalobcem do advokátního depozita - jde prý o společnost COUNTRY TOBACCO, s. r. o., která tuto částku přijala; stěžovatelé jsou proto přesvědčení, že se žalobce měl svých práv domáhat cestou žaloby na vydání bezdůvodného obohacení na společnosti COUNTRY TOBACCO, s. r.o., neboť pouze tato společnost byla jediným a posledním příjemcem podstatné částky 8 500 000,- Kč a na úkor žalobce se prý tak obohatila; - podle názoru stěžovatelů žalobce nesplnil svoji povinnost odvracet škodu, která byla předmětem soudního řízení, neboť svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči výše označené společnosti neuplatnil ani jinak nevymáhal, což je podle názoru stěžovatelů postup nesprávný, neboť žaloba na náhradu škody má být až druhou možností, jak se svého nároku mohl žalobce domoci; s touto argumentací žalovaných se prý však obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly; - ze strany žalovaných nebyla porušena žádná právní povinnost, neboť žalovaná advokátní kancelář jako schovatel advokátního depozita konala podle § 415 občanského zákoníku vše, co bylo možné na ní spravedlivě požadovat, neboť jednala na základě předložení listiny s ověřenými podpisy, navíc po telefonickém potvrzení o výplatě depozita od osoby vydávající se za statutární orgán žalobce, přičemž si prověřila osobu přejímající finanční hotovost. Stěžovatelé dále vznášejí proti napadeným rozhodnutím tyto námitky: - obecné soudy nijak nespecifikovaly, jakou konkrétní povinnost měl schovatel depozita porušit, jaká opatření k zamezení vzniku škody měl učinit. Stěžovatelé tvrdí, že schovatel depozita učinil vše, co po něm bylo možné spravedlivě požadovat; - odvolací soud prý nijak nespecifikoval pojem "obezřetnost"; - dovolací soud prý ve svém rozhodnutí použil argumentaci "rozpornou a absurdní", když na straně jedné uvedl, že rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího není postaveno na zjištění, jestli ověřovací doložka, kterou byla opatřena Dohoda o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu ze dne 25. 1. 2008, je platná či nikoliv, resp. jestli postrádá podstatné náležitosti, ale na druhé straně dovolací soud shledává, že nelze dovodit přípustnost dovolání na posouzení této otázky, neboť na posouzení této otázky prý obě rozhodnutí obecných soudů nejsou založena; - dovolací soud tak pochybil, pokud jejich dovolání z tohoto důvodu odmítl; - posouzení pasivní legitimace stěžovatelů dovolacím soudem z hlediska přípustnosti dovolání je prý nesprávné již také proto, že jím uvedené odkazy na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 35 Odo 801/2002) prý na předmětnou problematiku nedopadají. Z těchto důvodů byl závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání pro jeho údajně již judikaturou řešenou problematiku nesprávný a tudíž i protiústavní, neboť dovolání stěžovatelů mělo být projednáno dovolacím soudem meritorně. Stěžovatelé dále zmiňují několik rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se vad ověřovací doložky (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Cdo 721/97 a sp. zn. 21 Cdo 2053/2004), které však podle jejich názoru neřeší u ověřovací doložky problematiku neuvedení místa ověření. II. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 166/2009 a z napadených rozhodnutí se zjišťuje: Žalobce Nowa Trade Plus a. s. (dále jen "žalobce)" se žalobou podanou nejprve jen proti žalované 1/, později rozšířené i proti žalovaným 2/ a 3/ domáhal zaplacení částky ve výši 8 500 000,- Kč s příslušenstvím, proti žalované 1/ z titulu náhrad škody, která vznikla žalobci tím, že žalovaný 3/ v rozporu se smlouvou o advokátním depozitu ze dne 14. 1. 2008 jím složenou částku vyplatil bez souhlasu žalobce třetí osobě a proti žalovaným 2/ a 3/ z titulu jejich ručitelského závazku jako společníků první žalované. Žalobci tak vznikla škoda ve výši nevráceného depozita. Žalobě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-287 vyhověl a "doplňujícím rozsudkem" ze dne 20. 7. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-309 zamítl vzájemný návrh žalovaného ad 1/, aby mu žalovaný zaplatil 16 148,30 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2013 č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012 opravil nesprávné označení žalovaného 1/ v rozsudcích soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2011 a ze dne 20. 7. 2011 a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-287 ve výroku pod bodem I v rozsahu povinnosti žalovaných 1/, 2/ a 3/ zaplatit žalobci 8 500 000,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2011 č. j. 19 Cm 166/2009-309 ve výrocích I a III a dále rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. 23 Cdo 2128/2013-498 Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012, a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení. III. Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR k nyní projednávané ústavní stížnosti. Protože podaná vyjádření (obsahující především shrnutí všech okolností projednávané věci, včetně průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy) neobsahovala nové skutečnosti k nimž by bylo třeba přihlédnout, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření účastníkům řízení k replice. IV. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Těžištěm námitek (i právní argumentace) stěžovatelů je tvrzení, že ve sporu o zaplacení částky 8 500 000,- Kč s příslušenstvím nebyl žádný ze stěžovatelů pasivně legitimován. Další námitky se pak soustřeďují v tvrzeních, že se ve věci rozhodující soudy řádně nezabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí skutkovou a právní argumentací stěžovatelů, že ve věci soudy nesprávně aplikovaly předpisy tzv. jednoduchého práva a že jejich dovolání mělo být posouzeno jako přípustné. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně úkolem obecných soudů. Ústavní soud může do pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace tzv. podústavního předpisu nepřípustným způsobem postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod a je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, v jakých případech, re