III.ÚS 2379/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2379/14 ze dne 16. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo nám. 17, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014 č. j. 28 Co 146/2014-315 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 1. 2014 č. j. OP 11/2013-233, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Rakovníku rozhodl tak, že nezletilého D. P., svěřil po dobu trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu do výchovy matky L. P. a určil, že otec nezletilého (stěžovatel) je povinen s účinností od 1. 12. 2012 přispívat na jeho výživu částkou 3 000 Kč; dále rozhodl o dlužném výživném v částce 42 000 Kč, jakož i o tom, že stěžovatel i matka nezletilého jsou povinni doplatit na znalečném každý 3 475 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II o výživném zčásti tak, že výživné pro nezletilého se stanoví s účinností od 1. 4. 2013 a ve výroku III o dlužném výživném tak, že dlužné výživné (za dobu od 1. 4. 2014 do 30. 4. 2014) činí 30 000 Kč; ve výrocích o výchově nezletilého (výrok I a IV), ve zbývající části výroku o výživném a ve výrocích o uložení povinnosti platit znalečné a o nákladech řízení napadené rozhodnutí potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné důkazy, které po doplnění v odvolacím řízení umožňují dospět ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v úsudku, že není dán zákonný důvod, aby byl nezletilý D. svěřen do střídavé péče obou rodičů, neboť jejím předpokladem je schopnost rodičů spolu komunikovat alespoň na elementární bázi týkající se zajištění řádného výkonu péče o nezletilého, schopnost předávat si (v tomto směru) relevantní informace, jakož i to, že oba rodiče mají určitý jednotný výchovný přístup. V dané věci však shledal, že vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené, a svěření nezletilého do střídavé péče brání zejména jejich oboustranné konfliktní vztahy a nedostatek vzájemné komunikace včetně "vyzdvihování" vlastních rodičovských schopností a kritiky druhého rodiče, což (dle závěrů znalkyně) nezletilého "velmi trápí", a tímto jednání, které nadále přetrvává, vytvářejí ve vztahu k nezletilému stresující prostředí. Za stavu, kdy jsou bydliště rodičů od sebe vzdálena (cca 60 km) střídavou péči nedoporučil ani znalec, neboť střídání mateřské školky (školek) by bylo pro nezletilého velkou zátěží. Odvolací soud dále uvedl, že i při zjištění stejných výchovných předpokladů obou rodičů, kteří mají vytvořeny řádné podmínky pro výchovu nezletilého, a nezletilý k oběma vyjadřuje pozitivní city, je v zájmu nezletilého, aby za stavu, kdy je již rok ve výlučné péči matky, v níž nebyly zjištěny žádné nedostatky, a i s přihlédnutím k jeho nízkému věku, byl svěřen do péče matky, u níž řádně prospívá. Poukázal též na to, že se stěžovatel k nezletilému nechoval jako zodpovědný rodič, neboť až do rozhodnutí soudu prvního stupně neplatil výživné a od nezletilého a jeho matky se odstěhoval, aniž se zajímal, zda matka je schopna hradit pro sebe i dítě náklady na bydlení. Matce nezletilého tudíž nelze vytýkat, pokud tuto situaci (kdy s ní současně její zaměstnavatel jednal o skončení pracovního poměru) řešila tím, že se přestěhovala, jestliže se jí v novém místě podařilo získat nájemní byt i zaměstnání. Odvolací soud rovněž uvedl, že i když byl nezletilý svěřen do výchovy matky, je stěžovatel oprávněn k výkonu svých rodičovských práv v rámci styku s nezletilým, na jehož jiné úpravě (oproti rozsahu stanoveném doposud předběžným opatřením) mají rodiče možnost se dohodnout. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), jakož i pro porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť soudy nehodnotily provedené důkazy objektivně, jejich skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, rozhodnutí jsou "do značné části odůvodněna jakýmisi obecnými domněnkami" a jsou "projevem obecně vžitých stereotypů, libovůle rozhodujících osob, formalismu a neochoty rozhodovat spravedlivě a rovnocenně vůči oběma rodičům s přihlédnutím k aktuálním potřebám dítěte i rodičovským právům". V podrobnostech stěžovatel uvádí, že se soudy zejména řádně nevypořádaly se zjištěním, že po celé řízení oproti matce respektoval zájmy nezletilého i druhého rodiče, ignorovaly, že je to právě matka, která není schopna se s ním dohodnout na výchově nezletilého, jež by byla v jeho zájmu, a též nereflektovaly zjištění, že v minulosti preferovala své zájmy před rodinou, svévolně ukončila pracovní poměr, bez vědomí stěžovatele se odstěhovala do jiného bydliště, a že nezletilému nezajišťuje základní lékařskou péči a hygienu. Současně je stěžovatel přesvědčen, že soudy vůči němu jako rodiči - muži postupovaly zaujatě, o čemž svědčí, že pominuly stanovisko kolizního opatrovníka, a v odvolacím řízení neprovedly důkaz novou zprávou orgánu sociálně právní ochrany dítěte. Stěžovatel odvolacímu soudu též vytýká, že k jeho tíži přisoudil neplacení výživného a odchod z domácnosti, přestože v řízení prokazoval, že nezletilému zaopatřoval základní potřeby a důvodem jeho odchodu byl především zájem syna, jehož nechtěl vystavovat konfliktům. Závěr, že znalkyně nedoporučuje střídavou péči, neboť střídání školek by bylo pro nezletilého velkou zátěží, nemá dle něj oporu ve znaleckém posudku; nezletilý je navíc dítětem velmi přizpůsobivým a střídání prostředí mu nečiní problémy. Má za to, že rozhodnutí soudů jsou projevem loajality vůči matce nezletilého, která si "svévolně, bezohledně a bezdůvodně osobuje výhradní právo vychovávat nezletilé dítě". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde v prvé řadě o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo - a to především - ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěrům v otázce výchovy nezletilého D., jež přijaly s ohledem na zájem nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a § 866 a § 906 občanského zákoníku, nelze nic zásadního vytknout. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí právě obecných soudů, aby při rozhodování, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy či při rozhodování o střídavé výchově obou rodičů, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi r