III.ÚS 2419/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2419/14 ze dne 16. 7. 2015 N 131/78 SbNU 81 K doručování námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce protistraně   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky - ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 2419/14 ve věci ústavní stížnosti Evy Krátké a Josefa Krátkého, zastoupených JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116, kterým bylo rozhodnuto o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému v exekuční věci stěžovatelů, za účasti Okresního soudu v Berouně jako účastníka řízení. I. Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116 se proto ruší. Odůvodnění I. 1. V ústavní stížnosti ze dne 18. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Eva Krátká a Josef Krátký (dále jen "oprávnění" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydané v jejich exekuční věci proti městu Beroun (dále též jen "povinný"). II. Zjištěné skutečnosti Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. II/1 Nařízení exekuce a zamítnutí návrhu na nařízení exekuce 2. Dne 8. 4. 2011 usnesením č. j. 15 EXE 6775/2011-23 Okresní soud v Berouně (dále též jen "exekuční soud"), podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 7. 5. 2010 č. j. 4 C 394/2008-143, k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 160 000 Kč, pro náklady předchozího řízení ve výši 145 830,60 Kč, jakož i pro náklady exekuce oprávněných a soudního exekutora, jejichž výše bude stanovena pověřeným soudním exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce, nařídil exekuci na majetek povinného (výrok I), provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena (výrok II) a dvě samostatná exekuční řízení spojil s tím, že nadále budou vedena pod sp. zn. 15 EXE 6775/2011 (výrok III). 3. Dne 24. 11. 2011 usnesením č. j. 27 Co 340/2011-80 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 8. 4. 2011 č. j. 15 EXE 6775/2011-23 ve výroku I změnil tak, že návrh na nařízení exekuce pro 160 000 Kč, podle rozsudku exekučního soudu ze dne 7. 5. 2010 č. j. 4 C 394/2008-143, zamítl, jinak potvrdil a ve výroku II napadené usnesení potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v daném případě šlo o situaci, kdy plnění povinného bylo vázáno na vzájemné plnění oprávněných. Odvolací soud exekučnímu soudu vytkl, že rezignoval na povinnost oprávněných prokázat splnění vzájemné povinnosti způsobem uvedeným v § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "ex. řád") a spokojil se jen s jejich tvrzením, že povinnost byt vyklidit a vyklizený předat povinnému, byla jen formální, neboť byt nikdy fakticky neužívali. To však podle odvolacího soudu ke splnění podmínek pro nařízení exekuce nepostačovalo. 4. Odvolací soud proto vyzval oprávněné, aby doložili způsobem vyplývajícím z § 43 odst. 2 ex. řádu splnění vzájemné povinnosti. Oprávnění předložili notářský zápis ze dne 20. 9. 2011 obsahující jejich prohlášení, že od právní moci rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 5. 2010 č. j. 4 C 394/2008-143 byli a jsou připraveni předat povinnému vyklizený byt č. X1 v domě č. p. X2 v Berouně tak, jak jim to umožňuje současný právní stav věci. 5. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 1524/2008 a sp. zn. 20 Cdo 3893/2007, z nichž plyne, že prohlášení oprávněného, byť by bylo zachyceno v notářském zápise, není listinou, která by prokazovala splnění vzájemné povinnosti vůči povinnému, uložené oprávněnému exekučním titulem nebo připravenost oprávněného tuto povinnost splnit. Nedoložili-li oprávnění, že splnili, resp. že jsou připraveni splnit vzájemnou povinnost vůči povinnému, pak chyběla jedna z podmínek, za kterých lze exekuci pro pohledávku 160 000 Kč nařídit. Proto nezbylo, než návrh na nařízení exekuce zamítnout. II/2 Příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, námitky povinného a rozhodnutí exekučního soudu o námitkách 6. Dne 4. 4. 2012 rozhodnutím č. j. 021 EX 4465/11-75 soudní exekutor JUDr. Ivan Erben z Exekutorského úřadu 021 Praha 8 (dále jen "soudní exekutor") přikázal povinnému hradit náklady exekuce v celkové výši 52 512 Kč, z toho náklady soudního exekutora ve výši 21 744 Kč a náklady (právního zastoupení) oprávněných ve výši 30 768 Kč. 7. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný včasné námitky, v nichž namítal nesprávný postup soudního exekutora při výpočtu nákladů exekuce. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a dle § 88 odst. 3 ex. řádu námitky předložil k rozhodnutí exekučnímu soudu. 8. Dne 10. 4. 2014 usnesením č. j. 15 EXE 6775/2011-116 exekuční soud k námitkám povinného příkaz soudního exekutora ze dne 4. 4. 2012 č. j. 021 EX 4465/11-75 změnil tak, že náklady exekuce určil částkou 30 715,85 Kč; dále rozhodl, že stěžovatelé ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů exekuce od povinného, povinnost hradit náklady exekuce uložil oprávněným, a ve zbytku příkaz potvrdil. 9. Exekuční soud povinnost k úhradě nákladů exekuce uložil oprávněným s odůvodněním, že neposkytli povinnému součinnost ke splnění jeho povinnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 ex. řádu. Exekuční soud odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2011 č. j. 27 Co 340/2011-80 a konstatoval, že zastavení exekuce procesně zavinili oprávnění tím, že při podání návrhu na její nařízení nebo při jejím provádění nezachovali potřebnou míru pečlivosti a přistoupili bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti, resp. ve vymáhání bezdůvodně pokračovali. III. Argumentace ústavní stížnosti, vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení 10. V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a tvrdili, že exekuční soud ústavní stížností napadeným usnesením porušil základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. 11. Uvedená základní práva byla podle stěžovatelů porušena postupem exekučního soudu v řízení o námitkách povinného tím, že jim soud ani soudní exekutor nezaslali k vyjádření námitky povinného proti příkazu soudního exekutora ze dne 4. 4. 2012 č. j. 021 EX 4465/11-75 k úhradě nákladů exekuce. Exekuční soud tak rozhodl o námitkách povinného, aniž by stěžovatelům jako oprávněným umožnil se s obsahem námitek seznámit a k nim se vyjádřit. 12. Stěžovatelé dále uvedli, že jim exekučním soudem vytýkané nezachování potřebné míry pečlivosti se vztahuje k návrhu na nařízení exekuce pro pohledávku ve výši 145 830,60 Kč, o kterém vedl soudní exekutor spis pod sp. zn. 021 EX 4402/11. Stěžovatelé tvrdí, že návrh na nařízení exekuce podali důvodně, neboť částka byla povinným uhrazena až po doručení návrhu na nařízení exekuce soudnímu exekutorovi, a byl to tudíž oprávněný, kdož zastavení exekuce zavinil. Exekuční soud prý také "zcela nedůvodně zvýšil náklady exekuce". 13. Okresní soud v Berouně jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 22. 6. 2015 tak, že plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení; město Beroun se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. IV. Podmínky řízení, upuštění od ústního jednání 14. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 15. Protože skutkový stav věci byl dostatečně zřejmý z ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadeného ústavní stížností a protože od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, pokládal Ústavní soud za splněné všechny podmínky pro upuštění od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu. V. Posouzení Ústavním soudem 16. Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl z následujících důvodů. Obecné principy 17. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces tím, že exekuční soud stěžovatelům neposkytl možnost se vyjádři