III.ÚS 2429/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2429/14 ze dne 14. 5. 2015 N 95/77 SbNU 407 Autorské poplatky za hudbu v prodejně aneb ústavněprávní limity žalob na vydání bezdůvodného obohacení za nakládání s autorským dílem bez licence   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 14. května 2015 sp. zn. III. ÚS 2429/14 ve věci ústavní stížnosti STAVES, s. r. o., se sídlem Olomouc - Holice, Stará Přerovská 765/4, zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem, se sídlem Olomouc, Sokolská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014 č. j. 74 EC 49/2013-61, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2 721,80 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za zpřístupňování autorských děl veřejnosti bez licenční smlouvy ve stěžovatelčině provozovně prostřednictvím televizoru a rádiového přijímače, za účasti INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o. s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Praha 7, Jankovcova 1518/2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014, č. j. 74 EC 49/2013-61 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení základních práv a svobod garantovaných v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku 2 721,80 Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení, a to z titulu bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "autorský zákon"). Soud dospěl k závěru, že v provozovně stěžovatelky docházelo "prostřednictvím" televizoru a rádiového přijímače "k veřejné produkci, tj. ke zpřístupňování díla veřejnosti" v žalovaném období, aniž měla uzavřenou s vedlejším účastníkem (žalobcem) licenční smlouvu, v důsledku čehož stěžovatelku stíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 výše označeného zákona. V provozovně žalované se střídají zákazníci, "a proto se jedná o veřejnost", uvedl soud. II. 3. Stěžovatelka namítá porušení svých (výše označených) základních práv v důsledku nesprávné aplikace a formalistické interpretace autorského zákona, jakož i soudem projevené libovůle při hodnocení důkazů. Pro projednání ústavní stížnosti, navzdory tomu, že ve sporu jde o bagatelní částku, svědčí podle stěžovatelky přesah jejích vlastních zájmů, jestliže vedlejší účastník obdobnými neoprávněnými nároky postihuje mnoho dalších subjektů, jmenovitě podnikatelů. 4. Konkrétně stěžovatelka soudu vytýká, že při aplikaci autorského zákona pominul jeho ustanovení § 30 odst. 1, jakož i § 18 odst. 3, ačkoli v řízení opakovaně uváděla, že radiopřijímač, jehož prostřednictvím mělo k údajné veřejné produkci dojít, je součástí jí nabízeného sortimentu zboží, jeho příležitostný provoz zaměstnancem není mířen na získání hospodářského prospěchu a vzhledem k vlastnímu předmětu podnikání, jímž je prodej, pronájem a servis stavebních strojů a nástrojů, jí ho ani přinášet nemůže. 5. Dle názoru stěžovatelky soud žalobě vyhověl, ačkoli v řízení nebylo prokázáno, že v její provozovně docházelo k veřejné produkci, v jakém období a ani že byla užívána díla autorů, které zastupuje vedlejší účastník. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 (N 57/73 SbNU 125) dovozuje, že tento postup soudu byl protiústavní. III. 6. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 7. Vedlejší účastník ve svém vyjádření oponuje námitkám stěžovatelky též poukazem na odůvodnění rozhodnutí obecného soudu a neshledává ani efektivní paralelu s odkazovaným nálezem Ústavního soudu, kterým bylo rozhodnutí obecného soudu zrušeno pro vady důkazní a nedostatek odůvodnění, což v dané věci neplatí. IV. 8. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud nenařídil jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Současně nezasílal vyjádření účastníků řízení k replice stěžovatelce, neboť - vzhledem k jejich obsahu - to nepokládal za účelné a z jejich obsahu nevycházel. V. 9. Ústavní stížnost je důvodná. 10. Projednávaná věc se v relevantních aspektech identifikuje s tou, v níž Ústavní soud již rozhodl stěžovatelkou dovolávaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014; to je významné potud, že tam prezentovaný výklad klíčových principů autorského zákona se prosazuje i zde. 11. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. 12. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj samotného (což se uplatní i ve vztahu k tamnímu odůvodnění důvodů pro otevření ústavněprávního přezkumu, byť jde o věc tzv. bagatelní). 13. V rozhodných částech odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13 Ústavní soud uvedl, že "[p]ři posouzení toho, zda jsou splněny podmínky pro uzavření licenční smlouvy podle § 12 ve spojení s § 23 autorského zákona, je ... třeba v konkrétním případě zkoumat, zda pro jejich aplikaci jsou splněny podmínky plynoucí z dalších kogentních ustanovení autorského zákona, konkrétně ... § 30 odst. 1, jakož i § 18 odst. 3, podle kterého platí, že sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování ... Krajský soud tím, že se omezil pouze na aplikaci § 12 ve spojení s § 23 autorského zákona, aniž přihlédl k dalším úzce souvisejícím právním normám téhož právního předpisu, přestože to účastník řízení namítl, se ve svém výsledku dopustil ústavně nekonformní aplikace a exegeze příslušného pramene práva". 14. V bodu 24 tohoto nálezu Ústavní soud odkázal i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, jmenovitě rozsudek ze dne 15. března 2012 ve věci C-135/10, Societa Consortile Fonografici /SCF/ proti Marco Del Corso /dále též "SCF"/) a dále i rozsudky ze dne 2. 6. 2005, Mediakabel, C-89/04, bod 30, ze dne 14. 7. 2005, Lagardere Active Broadcast, C-192/04, bod 31, jakož i ze dne 7. 12. 2006, SGAE (Sociedad General de Autores y Editores de Espana proti Rafael Hoteles SA), C-306/05, body 37 a 38, a na jejich základě aproboval názor, že "veřejnost" (při "sdělování") musí být v každém jednotlivém případě hodnocena z hlediska, zda je "tvořena blíže neurčeným počtem potenciálních posluchačů a zejména pak dosti vysokým počtem osob", a že "není irelevantní ani výdělečná povaha sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu" (rozsudek ze dne 4. 10. 2011, Football Association Premier League, C-403/08, bod 204). Zdůrazněn je zde (rozsudek SCF výše, bod 91) i požadavek pojímat veřejnost, jíž je sdělení určeno, jako nejen coby cílovou určenou uživatelem, nýbrž stejně tak tu, jež je "tím či oním způsobem vnímavá vůči jeho sdělení, a nikoli náhodně zachycená" (bod 25 nálezu). 15. Posledně uvedené rozvinul Ústavní soud v bodu 26 nálezu citací z rozsudku ve věci SCF (body 97 a 98), jímž dal Soudní dvůr najevo, že "v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, zubní lékař, který šíří jakožto hudební kulisu zvukové záznamy za přítomnosti svých pacientů, nemůže ani důvodně očekávat, že pouze díky tomuto šíření dojde k nárůstu počtu pacientů jeho kabinetu, ani zvýšit ceny péče, kterou poskytuje. Toto šíření tudíž nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy tohoto zubního lékaře. Pacienti zubního lékaře totiž navštěvují ordinaci zubního lékaře pouze s tím cílem, aby se jim dostalo péče, přičemž šíření zvukových záznamů k poskytování zubní péče inherentně nepatří. Jejich přístup k některým zvukovým záznamům je pouze nahodilý a nezávislý na jejich přání, závisí na okamžiku jejich příchodu do ordinace a délce jejich čekání, jakož i na povaze ošetření, které jim je poskytnuto. Za těchto podmínek nelze předpokládat, že by obvyklí pacienti zubního lékaře byli k dotčenému šíření vnímaví". Ve vztahu k tamní věci pak Ústavní soud dodal, že "bezpochyby i tyto závěry mají k projednávanému případu relaci, když prodejna stěžovatelky je specializovaným obchodem, a i pr