III.ÚS 2455/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2455/14 ze dne 30. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 č. j. 35 Co 86/2014-216, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 9. 2013 č. j. P 220/2012-179 21P a Nc 201/2012 21P a Nc 202/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl tak, že nezletilou E. K., svěřil po dobu trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu do výchovy matky L. K., a stanovil, že otec nezletilé (stěžovatel) je povinen od 1. 12. 2012 přispívat na její výživu částkou 2 000 Kč a od 16. 9. 2013 částkou 3 000 Kč; dále rozhodl o dlužném výživném, jakož i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě výsledků provedeného dokazování, závěrů znaleckých posudků a pohovoru s nezletilou soud v odůvodnění uvedl, že nezletilá je "inteligentní, velmi vyspělá a emocionálně založená", a má "kladné a vřelé vztahy" k oběma rodičům, avšak k matce, k níž má blíže a více si s ní rozumí, má "citové vztahy bližší". Střídavá péče vyvolává v nezletilé obavy a rozrušení, přičemž její současný vztah k otci není dán tím, že by otec neplnil své otcovské povinnosti, resp. k nezletilé nechoval vřelý citový vztah; skutečnost, že si nezletilá přeje zůstat v péči matky, je dána "jejich společnými prožitky, jejich osobnostmi, jejich povahami", a tento stav je podle soudu nutno akceptovat. K námitce otce, že "soud není povinen bezvýhradně plnit přání dětí", uvedl, že stanoviska a postoje nezletilých zjišťuje především proto, aby "mohly být respektovány v případě, kdy to nebude proti jejich zájmům". Okolnost, že nezletilá bude v péči matky (pozn.: v níž je fakticky od srpna 2011) přitom neznamená, že by se vzdalovala otci, který má možnost se s ní stýkat, čehož i využívá; její postoj je podle soudu zjevnou reakcí i na jeho osobnostní rysy a zdravotní stav, jak byl zjištěn znaleckým zkoumáním. Důvody k dalšímu doplňování dokazování, zejména o revizní znalecký posudek, soud z blíže rozvedených důvodů neshledal. Městský soud v Praze toto rozhodnutí ve výrocích o výchově nezletilé (výrok I a II) potvrdil; dále rozsudek změnil zčásti ve výrocích o vyživovací povinnosti otce tak, že se s účinností od 1. 12. 2012 do 15. 9. 2013 určuje částkou 2 500 Kč, jinak je potvrdil, a totéž učinil i ve výroku o dlužném výživném, když určil, že dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2012 do 31. 3. 2014 činí 8 250 Kč. Ve výrocích o nákladech řízení odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že nezletilá má kladný vztah k oběma rodičům, a naopak nebylo prokázáno, že by ve vztahu k otci byla matkou negativně ovlivněna. Nezletilá nemá zájem být ve střídavé výchově, přičemž toto stanovisko - s ohledem k jejímu věku, inteligenci a rozumové vyspělosti - jest mít za stěžejní a je třeba k němu přihlédnout. Podaný znalecký posudek, doplněný o výpověď znalců, odvolací soud vyhodnotil jako dostatečný a objektivní, přičemž oběma rodičům byla dána možnost se s ním seznámit i účastnit se výslechu znalců; soud vyložil též důvody, pro které nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazu zprávou MUDr. Cipra, a k důkazu zprávou PhDr. T. Nováka uvedl, že jím nelze závěry znaleckého posouzení vyvrátit. Odvolací soud proto uzavřel, že výsledky provedeného dokazování svědčí závěru, že je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do výchovy matky a s otcem se pravidelně stýkala. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), jakož i pro porušení ústavní zásady poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům dle čl. 90 Ústavy České republiky, tato rozhodnutí obecných soudů zrušil. V podrobnostech namítá, že soudy nesprávně a v rozporu s platnou právní úpravou, jakož i "nejnovější soudní judikaturou", zejména nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, posoudily skutkový stav věci, přičemž "se opřely" zejména o názor nezletilé a ostatní důkazy "považovaly spíše za podpůrné"; to, že "rozhodl názor nezletilé" je dle stěžovatele "v rozporu s postupy nastíněnými v citovaném nálezu", na jehož relevantní pasáže rozsáhle odkazuje. Stěžovatel je názoru, že soudy svým postupem a tím, že se "nevypořádaly" se skutečností, že byly splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče, zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, jehož "atributem je a musí být positivní dopad do postavení účastníka řízení při splnění podmínek pro vydání rozsudku o úpravě poměrů k nezletilé tak, že primárně mají soudy povinnost svěřit nezletilé dítě do střídavé výchovy, pokud tomu nebrání objektivní závažný důvod na straně některého z rodičů, nebo pokud o tuto střídavou péči jeden z rodičů nejeví zájem". Je totiž zřejmé, domnívá se stěžovatel, že v jeho věci příhodné podmínky pro střídavou péči dány byly. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Kolizi s principy "spravedlivého procesu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, přitom představují v rovině právního posouzení věci nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím obecné soudy zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu. Ústavní soud opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů - které jsou s okolnostmi konkrétního případu, často velmi subjektivními, nejlépe obeznámeny - aby při rozhodování, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, včetně posouzení podmínek střídavé výchovy, adekvátně zohlednily všechny rozhodné okolnosti, a to ve smyslu určujícího zájmu dítěte, jenž musí být vždy prioritním hlediskem rozhodování o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, a zájem dítěte typicky vyžaduje (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04), aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jenž se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející orientaci v životě. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele tím, že řízení, jež vedly, se svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se neodbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z výše vyložených mezí tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (obdobně sp. zn. II. ÚS 1835/14, sp. zn. III. ÚS 2009/14, sp. zn. II. ÚS 297/10). Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, přičemž ničeho zásadního nelze vytknout jejich závěrům v otázce výchovy nezletilé E., jež přijaly právě s ohledem na v řízení zjištěné konkrétní okolnosti, a především pak - což je třeba zvlášť zdůraznit - s ohledem na zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte, posuzovaný z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, na jehož některé pasáže stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, mimo jiné též vyložil kritéria, která by měla být pro obecné soudy vodítkem při rozhodování o úpravě vý