III.ÚS 2478/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2478/14 ze dne 16. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Markétou Španihelovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 2466/15a, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. července 2014 č. j. 31 To 262/2014-51 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. května 2014 č. j. 4 PP 15/2014-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 23. července 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 2, 8 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V řízení se dle okresního soudu nepodařilo dostatečně prokázat, že stěžovatel povede po propuštění řádný život, neboť má bohatou trestní minulost a trestnou činnost páchal dokonce i po podmíněném propuštění. Stížnost, kterou stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí, zamítl následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který se ztotožnil s podstatnými závěry soudu okresního, přičemž je doplnil toliko v tom směru, že stěžovatel věrohodně neprokázal možnost zajistit si finanční prostředky poctivě, když jím předložené potvrzení o zajištěném zaměstnání bylo více než rok staré. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel především namítá, že řízení před oběma soudy neproběhla v souladu se zákonem. Postup okresního soudu byl značně formalistický a nepřiměřeně tvrdý, upřednostňující represivní funkci trestu na úkor funkce výchovné. Přitom stěžovatelovo chování ve výkonu trestu, ohodnocené kladně i pracovníky Probační a mediační služby, vykazuje všechny znaky stěžovatelova polepšení. Odsouzená osoba přitom logicky nemá jinou možnost jak prokázat, že v budoucnu povede řádný život, než příkladným chováním ve výkonu trestu. Zdůrazněním předchozí trestné činnosti porušily obecné soudy závěry judikatury Ústavního soudu, která podobný postup považuje za rozporný se zákazem tzv. dvojího trestání. Stěžovatel považuje v tomto směru za zásadní stanovisko Probační a mediační služby, která na rozdíl od soudu sleduje odsouzené po dlouhé časové období, a je proto více způsobilá posoudit možnosti stěžovatelova života po propuštění, což však soudy ve stěžovatelově věci nezohlednily, když se s názory Probační a mediační služby nikterak nevypořádaly. Soudy tak dle stěžovatele porušily zásady, jež určují způsob hodnocení důkazů v trestním řízení. Soudy se rovněž s řadou stěžovatelových tvrzení (např. jeho ochotou dokázat vlastní rodině nápravu) vůbec nevypořádaly. Krajský soud pak v řízení o stížnosti nedodržel kontradiktorní charakter předmětného řízení, když stěžovateli vůbec nedal možnost vyjádřit se a bez dalšího přebral argumentaci okresního soudu. Kontradiktornost řízení byla rovněž porušena tím, že krajský soud nesdělil stěžovateli své výhrady k jeho potvrzení o zajištění zaměstnání. Stěžovatel vznesl v tomto směru pochybnosti, zda krajský soud neměl projednat jeho stížnost ve veřejném zasedání. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. V první řadě je třeba odmítnout tvrzení, namítající porušení stěžovatelových procesních práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nedostal dostatečnou možnost vyjádřit se k některým okolnostem a krajský soud měl v důsledku této skutečnosti zvážit konání veřejného zasedání, aby byla zachována kontradiktornost napadeného řízení. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje, neboť kontradiktornost řízení a tzv. zásada rovnosti zbraní představuje způsob přístupu soudu k stranám řízení. I v trestním řízení musí soud zajistit oběma stranám co možná nejvíce rovné postavení. Stěžovatel dovozoval porušení těchto zásad z toho, že krajský soud bez vlastního zkoumání a provádění dokazování převzal závěry soudu okresního. To však nemůže představovat porušení zásady kontradiktornosti napadeného řízení už jen z toho důvodu, že okresní soud není ve stížnostním řízení v postavení procesní strany. Navíc měl stěžovatel dostatečnou možnost se k závěrům okresního soudu vyjádřit právě v podané stížnosti, na jejímž základě je řízení před krajským soudem zahájeno. Vyjádření druhé strany (tedy veřejné žaloby) nehraje ve stížnostním řízení obvykle významnou roli, neboť stížnostnímu soudu často pro zhodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí stačí "poměřit" jeho text s odůvodněním podané stížnosti. Zásada kontradiktornosti trestního řízení tak nad ústavně přijatelnou mez ve stěžovatelově případě porušena nebyla, a to ani nevyzváním stěžovatele k doplnění jím předloženého potvrzení o zajištěném zaměstnání. Zmínka krajského soudu o neaktuálnosti tohoto dokumentu představuje spíše obiter dictum napadeného rozhodnutí, jež v celkovém hodnocení obecných soudů stran splnění podmínek pro podmíněné propuštění nehraje významnou roli. 7. Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku, dle níž se obecné soudy nevypořádaly se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami. Stěžovatel tuto námitku uplatnil toliko povšechně, aniž by konkrétně vymezil, které námitky, jež by mohly mít vliv na meritorní rozhodnutí o jeho stížnosti, nebyly krajským soudem zohledněny. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, § 61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. prosince 2008 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá žádná relevantní námitka (stěžovatel poukazuje toliko na nevypořádání se s tvrzením o jeho ochotě obnovit své vztahy s rodinou), zpochybňující závěry o nedostatečném prokázání záruk budoucího řádného života, s níž by se obecné soudy nevypořádaly. Ke stěžovatelově námitce, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s hodnocením Probační a mediační služby, je třeba poznamenat, že doku