III.ÚS 2491/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2491/14 ze dne 18. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Ing. Vlastimila Dvořáka, 2. Františka Dvořáka a 3. Emilie Dvořákové, všech zastoupených JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 5, proti části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. června 2013 č. j. 12 Co 108/2012-445 a výroku II, IV a V rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. září 2011 č. j. 17 C 296/2006-340, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 22. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2014, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně pak základní právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo, že účastníci řízení mají před soudem rovná práva ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v důsledku čehož mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, a dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným výrokem II rozsudku Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba prvního stěžovatele na určení, že je výlučným vlastníkem (nové) parcely parc. č. X1 o výměře 6 m2 v k. ú. Brníčko u Zábřeha. Napadeným výrokem IV téhož rozsudku nebylo prvnímu stěžovateli jako žalobci, jakož i druhému stěžovateli a stěžovatelce coby vedlejším účastníkům řízení na straně žalobce přiznáno vůči žalované Kataríně Kvapilové právo na náhradu nákladů řízení a napadeným výrokem V bylo žalovanému Lubomíru Kvapilovi uloženo zaplatit prvnímu stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 6 540 Kč a vedlejším účastníkům (druhému stěžovateli a stěžovatelce) na náhradě nákladů řízení částku 26 220 Kč. 3. Napadenou částí výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl potvrzen citovaný výrok II rozsudku okresního soudu a napadeným výrokem II byl rozsudek okresního soudu změněn ve výrocích IV a V tak, že stěžovatelé a žalovaní navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení. 4. Dlužno dodat, že proti tomuto rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Cdo 4126/2013-479 odmítl s tím, že není - pokud jde o meritum věci - ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné, v případě nákladů řízení pak že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že okresní soud zamítavý výrok odůvodnil nedostatkem dobré víry (§ 130 odst. 1 "starého" občanského zákoníku), aniž by však uvedl, jaké skutečnosti považoval za objektivně neomluvitelný omyl, jenž by způsobil zánik dobré víry, přičemž během držby předmětného pozemku z jejich strany i ze strany jejich právních předchůdců nenastaly žádné skutečnosti, které by objektivně musely vyvolat pochybnost, zda jim předmětný pozemek patří. Žaloba byla postavena na tom, že pozemkové vlastnictví se bere do držby zejména ohrazením (oplocením), a v daném případě byl rozsah pozemkové držby po celé délce hranice se žalovanými dán oplocením, které je ve vlastnictví prvního žalovaného a předtím jeho právních předchůdců, a je stále na stejném místě, což prý bylo prokázáno. Na tuto skutečnost však soudy neberou zřetel, neboť podle jejich názoru je obsahem právního pojmu "držba" pozemku takřka výlučně jeho "užívání". Podle názoru stěžovatelů lze přitom mít pozemek v oprávněné držbě, i když není fakticky užíván, soudy však prokazovaly pouze užívání pozemků, přičemž zmíněné ohrazení téměř nebraly v potaz. V důsledku daného postupu neochránily jejich práva, čímž se dostaly do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. 6. V návaznosti na to stěžovatelé tvrdí, že jejich držba byla pokojná až do geodetického vytyčení pozemků v srpnu 2005, přičemž ojedinělé excesy do ní ze strany žalovaného, k nimž došlo v roce 1993 a 1995, ustaly. Současně stěžovatelé vytýkají okresnímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou jimi tvrzených "převodů držby jako takové v právním smyslu", jak vyplývaly ze všech nabývacích právních titulů, jež byly předmětem důkazních návrhů. 7. Ke konstatování Nejvyššího soudu, že otázku existence dobré víry by přezkoumal v případě, že by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené, stěžovatelé uvádějí, že se jedná o takový případ. Upozorňují, že úvahy okresního soudu jsou v rozporu se závěry krajského soudu přijatými ve vztahu k dalším pozemkům, které rovněž byly předmětem žaloby, v usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. 12 Co 276/2009-280, jímž byl zrušen předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 2. 2. 2009 č. j. 17 C 296/2006-186. V tomto usnesení bylo okresnímu soudu vytknuto, že neodlišil situaci ohledně plotu v místech výměny na straně jedné a plotu vedoucího od výměny k silnici na straně druhé, takže se otázkou dobré víry ohledně oprávněnosti držby nemohl správně a v úplnosti vypořádat, a že zcela jednoznačně nedefinoval časové údaje rozhodné pro vydržení a dobrou víru. Okresní soud přesto v napadeném rozsudku rozdílnou důkazní situaci u obou plotů nijak neodlišil. 8. V této souvislosti stěžovatelé tvrdí, že oba ploty byly postaveny v jiných dobách, první stavěl manžel svědkyně Anny Hamplové po povodni v roce 1966, kdy spadla výměna (a byl postaven "do kulata"), druhý plot, dřevěný tyčkový, byl napořád na stejném místě (i po povodni), a to i po výměně za plot nový, resp. stávající. Přesto krajský soud rozhodnutí nalézacího soudu "překvapivě" potvrdil, takže schválil to, že okresní soud nepostupoval dle jeho pokynů, přičemž tato skutečnost byla i předmětem dovolání, které však Nejvyšší soud nepřipustil k meritornímu projednání, a to z formálních důvodů. V tomto ohledu vytýkají dovolacímu soudu svévoli, neboť svůj závěr neodůvodnil, přičemž jeho výklad přípustnosti dovolání (za výše popsaných okolností) nemá mít oporu v platném procesním právu, přičemž upozorňují, že z možnosti využití dovolání nelze vyloučit případ, kdy soudy nižších stupňů nepochopily skutkovou situaci, konkrétně že k vydržení předmětného pozemku muselo dojít ještě před povodňovým rokem 1966, protože mezi držiteli - jejich právními předchůdci se převáděla rovněž držba tohoto pozemku daná ploty ve vlastnictví předchůdců Lubomíra Kvapila, které jsou stále na stejném místě, což vedlo i k nesprávným právním závěrům. 9. Stěžovatelé vytýkají okresnímu soudu i to, že nepřipustil jimi navržené důkazy, aniž by svůj postup pečlivě odůvodnil. Dále poukazují na to, že při jednání u krajského soudu jak v prvním, tak druhém odvolacím řízení navrhli provedení důkazu - místního šetření, tento návrh byl však zamítnut bez odůvodnění. Krajským soudem nebyly připuštěny důkazy dobovými fotografiemi z let 1970 a 1971, které nalezly až poté, co okresní soud ukončil důkazní řízení, a které měly zpochybnit výpověď svědkyně Svatavy Hlochové a prokázat zešikmení druhého plotu na pozemek žalovaných, které je stejné do dnešní doby, což podle stěžovatelů znamená, že s tímto plotem nebylo na pozemek žalovaných nikdy "couváno". 10. Stěžovatelé brojí také proti tomu, že jim nebyly přiznány náklady řízení. Okresní soud aplikoval § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů jim zkrátil, aniž by uvedl konkrétní důvody tohoto postupu. Odvolací soud, ačkoliv byli neúspěšní jen v malé části, jim náhradu nákladů nepřiznal vůbec, což stěžovatelé považují za "bezprecedentní" rozhodnutí, porušující jejich základní právo na soudní ochranu. Důvodem má být skutečnost, že se žalovaní po zaměření "vehementně chopili pozemků", takže byli nuceni podat návrh na předběžné opatření a uhradit kauci 50 000 Kč. Na rozdíl od žalovaných se protiprávně nechovali, přičemž žalovaní svými vlastními ploty určili hranice své držby, a tedy i držby jejich. Aby žaloba mohla být úspěšná, museli před jejím podáním nechat vypracovat geometrické plány. Zdůrazňují, že veškeré náklady soudního řízení od počátku nesli oni, i když nijak nezavinili, že muselo být zahájeno a že nebylo důvodu odklonit se od principu úspěšnosti v soudním řízení. 11. Nejvyššímu soudu vytýkají, že shledal dovolání nepřípustným, ač částka nákladů řízení přiznaná vedlejším účastníkům na straně žalobce činila 52 441 Kč a ač požadovali přiznání částky 83 906 Kč. Závěrem upozorňují, že měli stěžejní úspěch nejen v meritu věci, ale v právním základu sporu - nabytí vlastnického práva na základě vydržení, které bylo narušeno chováním žalovaných, a namítají, že se soudy extrémním způsobem odklonily od pravidel upravující