III.ÚS 2503/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2503/14 ze dne 6. 11. 2014 N 203/75 SbNU 279 Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 2503/14 ve věci ústavní stížnosti Ivy Baronové, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem Advokátní kanceláře Hajduk a partneři, s. r. o, se sídlem Český Těšín, Havlíčkova 190/12, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. dubna 2014 č. j. 18 C 226/2013-49, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 4 740 Kč s příslušenstvím jako příspěvek za nepojištěné vozidlo a nahradit náklady řízení, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem Říčany, 17. listopadu 230, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. dubna 2014 č. j. 18 C 226/2013-49 bylo porušeno stěžovatelčino základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. dubna 2014 č. j. 18 C 226/2013-49 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 25. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě vedlejší účastnice rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 4 740 Kč s příslušenstvím a dále na náhradě nákladů řízení 3 546 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že povinnost stěžovatelky zaplatit žalovanou částku plyne z ustanovení § 24c odst. 1, 2 a 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Vyšel z toho, že stěžovatelka měla povinnost v prekluzivní třicetidenní lhůtě (§ 24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) prokázat vedlejší účastnici, že zákon neporušila, což stěžovatelka neučinila, a důkazy, které stěžovatelka uplatnila po uplynutí této lhůty, v soudním řízení již provést nelze, nadto nebylo prokázáno, že by vozidlo bylo v příslušném období odhlášeno z evidence motorových vozidel, a tudíž je stěžovatelka povinna daný příspěvek platit. II. Argumentace stěžovatelky 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice se domáhala zaplacení příspěvku ve smyslu § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla s tvrzením, že (stěžovatelka) provozovala své vozidla tov. zn. Škoda Fabia v období od 26. 8. 2010 do 23. 11. 2010 v rozporu s citovaným zákonem, kdy uvedené vozidlo bylo vedeno v příslušném registru vozidel jako její vlastnictví, aniž by bylo uzavřeno pojištění odpovědnosti z jeho provozu, přičemž nepředložila ve třicetidenní lhůtě důkazy o tom, že vozidlo neprovozovala. Proti tomu se stěžovatelka dle svých slov bránila tvrzením, že vozidlo zakoupila 25. 8. 2010 havarované a 8 měsíců se nacházelo v opravě, takže jí nevznikla povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a současně předložila důkazy tato tvrzení prokazující. Danou obranu však okresní soud neakceptoval z výše uvedených důvodů. 4. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že závěry okresního soudu nejsou správné a že překračují meze dané rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. V prvé řadě předmětná lhůta není lhůtou prekluzivní, po jejímž uplynutí nelze tvrdit a prokazovat, že vozidlo nebylo provozováno; ustanovení § 24c odst. 4 poslední věty zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla totiž nezakládá povinnost hradit zákonný příspěvek v případě neprokázání neprovozování vozidla ve stanovené lhůtě, ale tuto povinnost zakládá jen to, že je vozidlo provozováno (bez pojištění odpovědnosti). Vzhledem k uvedenému právnímu názoru se již okresní soud nezabýval jejím tvrzením, že vozidlo nebylo provozováno, a tedy ani důkazy o něm. 5. Stejně tak se stěžovatelka neztotožnila s názorem okresního soudu, že vozidlo lze považovat za provozované, není-li odhlášeno z registru vozidel, neboť údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, registr neobsahuje, přičemž neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by zakládalo fikci či domněnku provozování vozidla vedeného v registru. S poukazem na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543; tento nález i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné též na http://nalus.usoud.cz) stěžovatelka tvrdí, že závěr okresního soudu, že vozidlo bylo provozováno, nemá oporu v provedeném dokazování a je závěrem natolik "extrémním", že má za následek zásah do jejího práva na spravedlivý proces. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení 6. Okresní soud uvedl, že setrvává na svých závěrech s tím, že o citovaném nálezu Ústavního soudu nebyl v době vydání napadeného rozsudku informován, neboť tento nález nebyl v písemné podobě zveřejněn na internetových stránkách. 7. Vedlejší účastnice uvedla, že je přesvědčena, že napadený rozsudek je správný a spravedlivý. Nedůvodnost ústavní stížnosti, resp. její zjevnou neopodstatněnost vyvozuje v prvé řadě z bagatelní výše předmětu soudního sporu, jíž je částka 4 740 Kč, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí být pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti splněny přísnější podmínky, tj. kdy dojde k extrémnímu vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení rozhodující (např. usnesení ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. III. ÚS 200/05); v dané věci se však řízení konalo za přítomnosti stěžovatelky, jež měla stejnou možnost okresní soud přesvědčit o svém názoru na povahu příslušné lhůty. Za extrémní vybočení nemusí jít podle Ústavního soudu, jak je patrno z usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13, ani v případě, kdy obecný soud nepřihlédne při svém rozhodování k právnímu názoru vyslovenému již dříve v nálezu, jak se nyní stalo; jde o ústavně nekonformní aplikaci právní normy, jež může být excesem při rozhodování, nelze to však považovat za pochybení, jemuž lze přiznat ústavněprávní rozměr. Jinak by tomu bylo, kdyby vzniklá majetková újma měla mimořádně tíživý dopad nebo kdyby došlo k porušení jiného základního práva, o takový případ však nejde. Ústavní soud připustil přezkum rozhodnutí z důvodu nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů v nálezu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4167/12 (N 192/71 SbNU 289), takový přístup by však měl zůstat výjimkou, neboť očekávání veřejnosti jsou jiná, než je náprava pochybení objektivně zanedbatelného významu, tj. efektivně poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla porušena. 8. Vedlejší účastnice dále uvádí, že okresní soud sice nevyložil zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla správně, meritorně má však jít o správné rozhodnutí. Akceptuje názor stěžovatelky, že lhůta zakotvená v ustanovení § 24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je lhůtou pouze pořádkovou, nicméně v tomto ohledu se ustálila judikatura obecných soudů, a pokud výjimečně dochází k vybočením, nejde o systémové pochybení, a ingerence Ústavního soudu tak není třeba. 9. Povinnost stěžovatelky platit příspěvek do garančního fondu má dle vedlejší účastnice plynout z toho, že (stěžovatelka) provozovala motorové vozidlo, přičemž daný závazek vznikl tím, že byla zapsána v registru vozidel jako vlastnice vozidla. Jestliže se stěžovatelka chtěla bránit tím, že vozidlo nebylo způsobilé provozu, podle vedlejší účastnice je takové tvrzení irelevantní. V této souvislosti vedlejší účastnice argumentuje tím, že cílem zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je zajistit co možná nejširší ochranu osob ohrožených či dotčených provozem dopravních prostředků, přičemž provozování vozidla je spojeno s povinností registrace podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tato registrace má zajistit, aby bylo zřejmé, kdo je odpovědnou osobou za