III.ÚS 2516/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2516/14 ze dne 22. 1. 2015 N 14/76 SbNU 185 K právu exekutora na odměnu za provádění exekuční činnosti a na úhradu vynaložených nákladů exekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, se sídlem Libocká 73/57, Praha 6, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem, se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2014 č. j. 48 EXE 330/2014-36, kterým byl změněn stěžovatelem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce stejně jako náklady oprávněného v exekučním řízení jsou nulové, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a 1. JUDr. Vladimíra Hrušky, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem, se sídlem Panská 895/6, Praha 1, a 2. Ondřeje Vorlíčka, zastoupeného JUDr. Janem Touškem, advokátem, se sídlem Služeb 3056/4, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2014 č. j. 48 EXE 330/2014-36 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2014 č. j. 48 EXE 330/2014-36 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel podal včasnou ústavní stížnost, v níž požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "exekuční soud"), jímž byl změněn stěžovatelem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce stejně jako náklady oprávněného v exekučním řízení (zde prvního vedlejšího účastníka řízení) jsou nulové. V napadeném rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv tím, že nebyla respektována ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen (pověření exekučního soudu ze dne 18. 2. 2014) vedením exekuce ve věci prvního vedlejšího účastníka (jako oprávněného) proti druhému vedlejšímu účastníkovi (jako povinnému). Po zahájení exekučního řízení (podáním exekučního návrhu oprávněného soudnímu exekutorovi dne 4. 2. 2014) informoval oprávněný soudního exekutora o úhradě jistiny a nákladů předchozího řízení (úroky z prodlení však uhrazeny nebyly) a navrhl částečné zastavení exekuce ve výši uhrazených částek. Stěžovatel následně vydal usnesení o částečném zastavení exekuce a dva exekuční příkazy. Rovněž byla vyhotovena výzva ke splnění vymáhané povinnosti, kde byla povinnému vyčíslena vymáhaná pohledávka (úroky z prodlení) a kde byl povinný poučen o možnosti splnit dobrovolně vymáhanou povinnost a uhradit zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Na základě této výzvy povinný uhradil oprávněnému zbývající část vymáhané pohledávky, zálohu na náklady oprávněného a na náklady exekuce však nesložil. 3. Stěžovatel poté vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž určil náklady exekuce částkou ve výši 7 865 Kč a náklady oprávněného částkou ve výši 2 821 Kč s tím, že náklady exekuce a náklady oprávněného je povinen hradit povinný. Proti tomuto příkazu podal povinný námitky, kterým stěžovatel nevyhověl a předložil věc k rozhodnutí exekučnímu soudu. Tento soud pak ústavní stížností napadeným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce činí částku 0 Kč a náklady oprávněného v exekučním řízení částku 0 Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomu (ve vztahu k nákladům soudního exekutora) uvedl, že "je namístě zohlednit dobrovolné plnění povinného a nepřiznat soudnímu exekutorovi náklady exekuce". II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatel poukazuje na § 3 odst. 1 a § 90 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") a na § 1 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekutorský tarif"). Uvádí, že soudnímu exekutorovi při provádění každé exekuce vznikají hotové výdaje, přičemž některé hotové výdaje je obtížné vyčíslit, přestože nelze pochybovat o jejich vzniku. Právě z toho důvodu stanoví exekutorský tarif náhradu nákladů v paušální výši. Tato náhrada zahrnuje mj. i poštovné a telekomunikační poplatky, přičemž právě poštovné (v tomto případě bylo povinnému a jeho manželce doručováno celkem šest poštovních zásilek) je prokazatelným výdajem soudního exekutora. 5. Pokud exekuční soud v napadeném rozhodnutí stanovil náklady exekuce ve výši 0 Kč, rozhodl v rozporu se zákonem. Žádné exekuční řízení přitom z povahy věci nemůže mít nulové náklady, neboť v každé exekuci je nutno ze strany soudního exekutora provést řadu úkonů, které nejsou s nulovými náklady, přičemž tyto náklady jsou kryty pouze odměnou soudního exekutora. Zákonodárce přitom počítal s tím, že v případě dobrovolného splnění přiznává soudnímu exekutorovi snížené náklady. Nadto stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v této exekuci povinný ani neplnil dobrovolně, když vědomě nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, přestože mu bylo známo a exekučním titulem uloženou povinnost měl možnost včas dobrovolně splnit. 6. Napadeným usnesením též bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na rovnost v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť se soud zabýval pouze tvrzeními jedné strany (námitkami povinného, nadto velmi stručnými), s odůvodněním soudního exekutora obsaženým v příkazu k úhradě nákladů exekuce či v usnesení o nevyhovění námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se vůbec nevypořádal. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. 7. Porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že pokud je povinen nařízenou exekuci provést bez ohledu na svou vůli (§ 28 exekučního řádu) a tuto činnost provádí (v důsledku napadeného rozhodnutí) fakticky bez odměny, je podroben nucené práci (službě). V této souvislosti není podle jeho názoru přiléhavá argumentace uplatňovaná Ústavním soudem při rozhodování o nákladech neúspěšných exekucí, tj. že soudní exekutor je podnikatel a jako takový nese rizika podnikání, neboť na rozdíl od ostatních podnikatelů soudní exekutor nemá smluvní volnost; vybere-li si jej oprávněný pro svou exekuci, je soudní exekutor povinen ji provést. Nadto musí soudní exekutor (v důsledku napadeného rozhodnutí) dále ze svého majetku hradit i hotové výdaje exekuce, čímž je prolomena ochrana jeho vlastnického práva. 8. Podle stěžovatele je nepravdivé tvrzení druhého vedlejšího účastníka (jakožto povinného), že neučinil nic k vymožení pohledávky. Doručil povinnému výzvu ke splnění vymáhané pohledávky i nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Skutečnost, že soudní exekutor může provést exekuci až po právní moci exekučního příkazu a poté, co byla zapsána doložka provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí, nemůže jít k tíži soudního exekutora. Pokud povinný hradí s vědomím, že je proti němu nařízena exekuce a soudní exekutor si peněžní prostředky může následně bez vůle povinného stáhnout z účtu povinného, nejedná se o dobrovolné plnění, ale o plnění z tlaku probíhající exekuce. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že dle aktuálního znění exekučního řádu se plnění poskytnuté na základě výzvy ke splnění vymáhané povinnosti považuje za vymožené plnění; exekuce vymáhaného nároku tedy byla úspěšně provedena a neuhrazené zůstaly pouze náklady exekuce. 9. Účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky povinného proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce shledal důvodnými s ohledem na dobrovolné plnění povinného (jistiny a nákladů předcházejícího řízení), náklady exekuce tedy soudnímu exekutorovi nepřiznal. Ve vztahu k nákladům oprávněného v exekučním řízení soud přihlédl k výši vymožené částky ve výši 2 347 Kč a dobrovolnému plnění ze strany povinného a ustanovení § 150 občanského soudního řádu aplikoval tak, že náklady oprávněnému v exekučním řízení nepřiznal. Dle účastníka řízení by měly náklady exekuce odrážet míru exekuční činnosti směřující k vymožení pohledávky. 10. První vedlejší účastník řízení (v řízení před exekučním soudem "oprávněný") se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připojil k návrhu stěžovatele na zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu. Porušení čl. 36