III.ÚS 2529/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2529/14 ze dne 19. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného JUDr. Liborem Piknou, advokátem se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2014 č. j. 4 Tdo 570/2014-28, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014 sp. zn. 8 To 119/2013 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2013 č. j. 1 T 4/2013-449, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 29. července 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a dále ústavní zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 145 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " trestní zákoník"), přečinu porušování domovní svobody ve smyslu ustanovení § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a zločinu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tak, že ve dvou případech napadl v prostorách ubytovny osoby v ubytovně žijící, přičemž jedné z nich způsobil těžkou újmu na zdraví a druhá v důsledku jeho útoku dokonce zemřela. Za uvedené činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti let. Městský soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině zejména z výpovědí svědků obou událostí. Naopak stěžovatelově obsáhlé obhajobě soud nepřisvědčil s odkazem na usvědčující svědecké výpovědi, jakož i jiné listinné důkazy. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kterému Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem částečně vyhověl, když pro chybný výpočet délky trestu odnětí svobody zrušil výrok o trestu a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti let. Stran závěrů o vině však odvolací soud závěry městského soudu potvrdil a stěžovatelovu obhajobu zcela odmítl. Následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť v něm uplatněné námitky nespadaly pod žádný z přípustných dovolacích důvodů. II. Argumentace stěžovatele 3. Ve výše popsaném soudním řízení byla dle stěžovatele porušena jeho procesní ústavní práva, a to zejména v procesu dokazování. Před obecnými soudy nebylo dle stěžovatelova názoru prokázáno, že se skutky, za jejichž spáchání byl stěžovatel potrestán, staly tak, jak stojí ve výrokové části napadených rozhodnutí, natož pak, že by je spáchal stěžovatel. Rozhodnutí se opírají o jediný usvědčující důkaz, aniž by soudy zohlednily, že tato klíčová svědecká výpověď obsahuje mnohé logické rozpory. Navíc v rozporu s judikaturou Ústavního soudu soudy nevyvinuly dostatečné úsilí, aby se pokusily opatřit další důkazy, zvláště ty, jejichž provedení sám stěžovatel navrhoval. Jednalo se zejména o výslech celé řady po ubytovně se pohybujících osob, z nichž žádná (s výjimkou nevěrohodné svědkyně) stěžovatele v době útoku v ubytovně neviděla. Soudy se pak dostatečně nevěnují rozporům v jimi popsaném skutkovém stavu. Zejména není bráno v potaz, že stěžovatel neměl po údajném útoku na svém těle žádné fyzické známky napadení (oděrky či modřiny na rukou), což potvrdil i zasahující příslušník policejního orgánu. Tuto mezeru se nalézací soud pokouší překlenout nepřípustnou fabulací o existenci jakýchsi předmětů, s jejichž pomocí měl být smrtelný útok spáchán. Takové předměty se však, i přes intenzivní policejní pátrání, nenašly. Za neprokázané lze považovat i další skutečnosti, které dle soudu vyvrací stěžovatelovu obhajobu, že v době skutku vůbec nebyl na místě činu, jako např. vzdálenost předmětné ubytovny a prodejny, kde byl stěžovatel krátce po době útoku zadržen policejním orgánem pro údajnou krádež zboží, jakož i možnost přepravit se mezi těmito dvěma lokalitami tramvají. Soudy rovněž přehlédly zcela zjevné rozpory v lékařské dokumentaci napadeného obyvatele ubytovny, ať už jde o zcela nevysvětlitelný rozdíl mezi jeho tělesnou výškou uvedenou v přijímacím protokolu jednoho ze zdravotnických zařízení a výškou uvedenou v pitevním protokolu, anebo již dříve existující slabostí kardiovaskulárního systému, jehož selhání bylo, bez konkrétní spojitosti s útokem, určeno jako příčina smrti. Ze všeho výše uvedeného je tedy zřejmé, že nalézací soud neprokázal v dostatečné míře skutkový stav, jehož ve výroku napadeného rozhodnutí prezentovaná verze je tak čistě spekulativní. Tím byla porušena ústavní zásada presumpce neviny. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se vůbec nezabýval jím v odvolání uplatněnými námitkami a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť se omezuje pouze na hodnocení způsobu vedení obhajoby. Dovolací soud pak dle stěžovatele pochybil, když chybně vymezil zákonem stanovené přípustné důvody dovolání. Nejvyšší soud nevzal v potaz, že stěžovatel poukazoval na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jež je dle judikatury Ústavního soudu přípustným dovolacím důvodem. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Ústavní soud musí v první řadě připomenout obecně přijímaný závěr, dle nějž je pravomoc Ústavního soudu zasahovat do trestního řízení omezena toliko na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Zvážení veškerých argumentů pro posouzení viny a případné stanovení trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich v tomto směru prezentovanými závěry sám neztotožňoval. Nicméně právě takové hodnocení stěžovatel od Ústavního soudu vyžaduje. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že stěžovatel ústavní stížností pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu tak nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se však d