III.ÚS 2592/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2592/14 ze dne 25. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky B - MERCURY CENTER, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Nádražní 1759, zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 823/33, proti výzvám k vydání věci Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 24. dubna 2014, 12. června 2014 a 23. června 2014 č. j. KRPC-44673-145/TČ-2013-020080 a žádosti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2014 č. j. KZN 556/2013-72, a proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícím v odnětí deseti akcií na majitele ve jmenovité hodnotě a 100 000 Kč z dispozice stěžovatelky, emitovaných stěžovatelkou, a v odnětí deseti akcií na jméno Milan Kožíšek ve jmenovité hodnotě a 100 000 Kč, emitovaných stěžovatelkou, z dispozice České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Ústavní soud obdržel dne 5. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených výzev Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") a žádosti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "státní zastupitelství"), jimiž mělo být dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na uplatňování státní moci pouze v případech, mezích a způsoby stanovených zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud prohlásil, že výše popsaný postup policejního orgánu, spočívající v odnětí stěžovatelkou emitovaných akcií, představuje porušení stejného ústavního práva. Z toho důvodu stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud vyzval policejní orgán k obnovení stavu před uvedeným porušením, tedy zejména navrácením odňatých akcií. 2. Z obsahu napadených výzev a dalších dokumentů, přiložených k ústavní stížnosti, vyplývá, že listinné akcie na majitele, pořadové č. 000001 - 000010, o jmenovité hodnotě a 100 000 Kč, vydané stěžovatelkou za účelem zajištění úvěru zástavním právem banky k nim, byly policejním orgánem podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") vyžádány a následně převzaty jako věci důležité pro trestní řízení z důvodu podezření ze spáchání zločinu podvodu a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Samotnému převzetí požadovaných cenných papírů předcházely úřední výzvy k vydání věci podle citovaného ustanovení, adresované jak příslušné bankovní instituci, tak samotné stěžovatelce. Předmětné akcie byly zadrženy dne 23. června 2014, v prostorách banky, kde na základě povinnosti stanovené zákonem č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností, ve znění pozdějších předpisů právě probíhala výměna požadovaných akcií z akcií na majitele na akcie na jméno. Policejnímu orgánu tak byly vydány nejen původně vyžadované akcie na majitele, které měly být po transformaci zneplatněny stěžovatelkou, ale taktéž akcie na jméno, které měly být v souladu s protokolem o předání listinných cenných papírů po dokončení výměny předány zpět do držení banky jakožto zástavního věřitele oprávněného k jejich držení. Stěžovatelka podala žádost o přezkoumání zákonnosti postupu policejního orgánu ke státnímu zastupitelství, které ale označilo postup policejního orgánu za postup souladný se zákonem. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka spatřuje v napadených aktech orgánů činných v trestním řízení porušení jejích základních práv, jelikož dle jejího názoru především policejní orgán postupoval v rozporu se zákonem, a tím se dopustil porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Předně stěžovatelka namítá, že policejní orgán porušil zákonem požadovaný postup zakotvený v ust. § 78 odst. 1 trestního řádu, když jí předem nevyzval k vydání akcií na majitele a uchýlil se rovnou k jejich odnětí, když po jejich výměně v bance byly předmětné akcie na majitele opět v dispozici stěžovatelky, která byla odpovědná za jejich následné znehodnocení a zneplatnění. Tuto povinnost tak stěžovatelka nemohla v důsledku policejního zásahu splnit. Nadto policejní orgán nepostupoval v souladu se zákonem ani při odnětí nově vydaných akcií na jméno, neboť v situaci, kdy proti stěžovatelce dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, měl policejní orgán postupovat také podle § 160 odst. 3 a 4 trestního řádu, dle nichž je před zahájením trestního stíhání možné použít postup dle ust. § 78 trestního řádu jedině tehdy, pokud se jedná o tzv. neodkladné či neopakovatelné úkony sloužící k zajištění důkazů potřebných pro trestní řízení ještě před zahájením trestního stíhání. Nejenže tedy podle stěžovatelky policejní orgán porušil právní předpis nepostupováním podle § 160 odst. 3 a 4 trestního řádu, ale i v případě respektování tohoto ustanovení by nepochybně zasáhl do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, neboť v posuzovaném případě se o takto neodkladný úkon zcela jistě nejednalo, jelikož nově převedené akcie na jméno měly být opět uložené u banky jako zástavního věřitele a připraveny k případnému vydání na základě policejní výzvy. Konečně, policejní orgán nepostupoval řádně ani v rámci vydávání jednotlivých výzev a následného vyhotovování protokolů o vydání věci, v nichž se dopouštěl věcných i formálních pochybení, často neodpovídajících faktickému stavu. Jednotlivé výzvy byly např. adresovány nesprávným osobám, u vyžadovaných akcií byla chybně označena jejich jmenovitá hodnota a jeden z protokolů o předání akcií na majitele byl v objektivním rozporu se skutečným stavem. Policejní orgán výše popsaným jednáním tak dle názoru stěžovatelky zcela rezignoval na základní zásady trestního řízení a postupem vybočujícím z mezí zákona se dopustil svévole porušující čl. 2 odst. 2 Listiny, a přivodil tak stěžovatelce újmu spočívající v ohrožení jejího úvěru, jelikož hrozí, že banka nebude nadále považovat zajištění úvěru za dostatečné. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil v záhlaví uvedené výzvy policejního orgánu a žádost státního zastupitelství, a dále prohlásil uvedený postup policejního orgánu za porušení stěžovatelčiných ústavních práv a přikázal mu obnovit stav před tímto porušením. 4. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. září 2014, doplnila stěžovatelka argumentací, obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, o námitku, že v mezidobí bylo státním zastupitelstvím zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Tato skutečnost potvrzuje dle stěžovatelky její tvrzení, že postup policejního orgánu nebyl v předmětném trestním řízení souladný se zákonem. Odňaté akcie navíc v současné chvíli nemohou být věcí důležitou pro trestní řízení, když dle státního zástupce nebylo ani potvrzeno to, že byl spáchán jakýkoliv trestný čin. Odnětí akcií je tak třeba tím spíše chápat jako zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. III. Formální předpoklady projednání návrhu 5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, je