III.ÚS 2632/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2632/14 ze dne 26. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti 1. faktorská s. r. o., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husitská 107/3, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Školská 695/38, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 21 ICdo 14/2014-119, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012 č. j. 139 ICm 2401/2011, 139 ICm 276/2012, 101 VSPH 242/2012-85 (KSPL 20 INS 5145/2011 + KSPL 20 INS 5146/2011) a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2012 č. j. 139 ICm 2401/2011-52, 139 ICm 276/2012 (KSPL 20 INS 5145/2011+5146/2011), takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem k žalobě Mgr. Milana Edelmanna, insolvenčního správce, určil, že "v insolvenčním řízení dlužníků Františka Kleina a Lucie Kleinové, (dále jen "dlužníci"), jejichž úpadek je řešen společným oddlužením plněním splátkového kalendáře, vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 5145/2011, má žalovaná (stěžovatelka) za jmenovanými dlužníky nezajištěné pohledávky, splatné oběma dlužníky společně a nerozdílně, a to ve výši jistiny půjčky 200 000 Kč s úrokem z prodlení 19 285,42 Kč, smluvního úroku 361 410 Kč s úrokem z prodlení 2 849,72 Kč a nákladů rozhodčího řízení 35 701 Kč s úrokem z prodlení 1 477,16 Kč a dále za dlužníkem Františkem Kleinem pohledávku ve výši 10 413 Kč s úrokem z prodlení 1 908 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení", přičemž "v tomto rozsahu se žaloby zamítají", a že stěžovatelka "nemá za dlužníky Františkem Kleinem a Lucií Kleinovou zajištěné pohledávky ve výši 182 265,30 Kč, 18 000 Kč a 200 000 Kč s úrokem ve výši 16 657,08 Kč z titulu smluvních pokut". Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Plzni potvrdil ve výroku o věci samé "v napadené části, v níž bylo určeno, že zjištěné pohledávky žalované jsou pohledávkami nezajištěnými"; současně vyslovil, že "jinak zůstává nedotčen". Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky jako neopodstatněné podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř., v rozhodném znění, zamítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v otázce neplatnosti smlouvy ("zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008"), kterou sjednala s dlužníky (dále jen "Smlouva"). Domnívá se, že měla být přinejmenším co do zřízení zástavního práva shledána platnou, když i sám dovolací soud zjistil (z čl. VIII. odst. 3), že její uzavření mělo sloužit k zajištění jejích pohledávek vůči dlužníkům (ze "smlouvy o půjčce č. 1F 100595/2008"); ostatně tato skutečnost zůstává vlastní veškerým zástavním smlouvám a v zájmu každého rozumného věřitele je své pohledávky zajistit. Namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jejích ústavních práv tím, že dospěl k nesprávnému závěru v otázce oddělitelnosti ujednání o předkupním právu a věcném břemeni od "zbytku" Smlouvy, tj. zejména ustanovení týkajících se zřízení zástavního práva ke konkretizovaným nemovitostem. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud zcela nepřesvědčivě dovodil, že z údajného účelu Smlouvy vyplývá závěr o obsahové neoddělitelnosti neplatných ujednání (ujednání o "zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání") od zbytku právního úkonu (ustanovení o zřízení zástavního práva), neboť "neplatná ujednání o zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě ve prospěch žalované vtiskly Smlouvě takové vlastnosti (zejména v důsledku šikany dlužníků při zajištění pohledávek žalované a pro snahu o získání nepřiměřeného prospěchu z nesplacené půjčky), pro které nemůže obstát jako celek". Přesvědčení dovolacího soudu, vytýká dále stěžovatelka, o údajné šikaně dlužníků je samo o sobě rovněž pochybné, a proto není možné na něm založit zjištění o neoddělitelnosti příslušných částí Smlouvy. Obecné soudy měly částečnou platnost Smlouvy respektovat tím spíše, že dlužníci při přezkumném jednání pořadí ani pravost jejích pohledávek nepopírali, a činil tak "pouze jejich insolvenční správce", tj. žalobce. Stěžovatelka dovozuje, že dovolací soud zjevně ignoroval interpretační zásady vtělené do ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, (dále jen "obč. zák."), zásadu favor negotii zakotvenou v ustanovení § 41 téhož zákona, svobodnou vůli smluvních stran zřídit zajištění pohledávky (zejm. čl. I. odst. 1 Smlouvy) a svobodnou vůli smluvních stran zachovat pro případ neplatnosti Smlouvy platnost jejího "zbytku" (zejm. čl. X. odst. 1 a 2 Smlouvy), čímž se dopustil flagrantního a svévolného porušení jednoduchého práva. V této souvislosti upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. IV. ÚS 144/01 ze dne 8. 8. 2002, nálezu sp. zn. I. US 557/05 ze dne 24. 7. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, směřující k zachování autonomie projevů vůle smluvních stran a prioritě výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, přičemž ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního. To je významné potud, že tak je tomu v dané věci. Již na první pohled je totiž zřejmé, že stěžovatelčina oponentura nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí (zejména rozsudku Nejvyššího soudu), tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního. Jednoduše řečeno, nic z toho, co stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, nejenže nemá ústavněprávně relevantní reflex, ale i opodstatněně neobstálo ani před obecnými soudy. Předně je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud výstižně srovnával projednávanou věc s případy propadné zástavy, kdy uplatnění tohoto institutu zapovídala jednoznačná a pochybnosti nevzbuzující úprava obsažená v § 169 písm. e) obč. zák., resp. ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák., v předchozích zněních, a její ustálený judikatorní výklad (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01 ze dne 1. 4. 2003 a sp. zn. IV. ÚS 383/05 ze dne 8. 8. 2006, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 a sp. zn. III. ÚS 31/05 ze dne 17. 5. 2005, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 490/2001, ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 928/2003 a ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003). Nejvyšší soud identif