III.ÚS 2668/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2668/14 ze dne 16. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 3 Tdo 74/2014-49, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2013 č. j. 12 To 160/2013-462 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 14 T 21/2012-360, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 11. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu vydírání ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měla, stručně řečeno, dopustit tím, že dne 15. června 2010 v pozici advokátky na jednání, při němž zastupovala obec Štěchovice, spolu se starostkou uvedené obce vyvíjela stupňující se tlak na Bc. Olgu Hlaváčkovou, která do té doby vykonávala pro obecní úřad práce související s provozem knihovny a tzv. infocentra, aby podepsala dohodu ukončení Dohody o provedení práce, jakož i zápis z tohoto jednání, v němž měla uznat své kriminální jednání při výkonu uvedené práce, přičemž jí stěžovatelka agresivním a vulgárním způsobem vyhrožovala zejména podáním trestního oznámení, případným zveřejněním jejích intimních fotografií, nalezených na jejím pracovním počítači, a v neposlední řadě i ztrátou hlavního zaměstnání v mateřské škole. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Soud dospěl k závěru o stěžovatelčině vině zejména z výpovědi poškozené a svědka, který se předmětného jednání s poškozenou a oběma obžalovanými rovněž účastnil. Jejich výpověď pak byla dle okresního soudu potvrzena řadou dalších nepřímých důkazů, na rozdíl od výpovědí stěžovatelky a druhé obžalované, jež soud shledal nevěrohodnými a rozpornými. Na základě odvolání, podaných oběma obžalovanými, zrušil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu nalézacího v části týkající se trestu, a to pro formální chybu, přičemž stěžovatelce vyměřil trest ve stejné výši. Stran ostatních skutkových a právních závěrů se pak krajský soud s okresním soudem v zásadě ztotožnil. Nejvyšší soud poté odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť uplatněné námitky, které mohly být předmětem dovolacího řízení, shledal zjevně neopodstatněnými. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka je toho názoru, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin. Stěžovatelka byla fakticky odsouzena za výkon advokátské profese, když jednala výlučně v intencích pokynů svého klienta. Ústavní soud by tak dle stěžovatelky měl především rozhodnout, zda předmětné jednání ze dne 15. června 2010 mezi obžalovanými a poškozenou mělo charakter běžného pracovněprávního jednání mezi zaměstnavatelem a poškozenou, anebo zda se "jednalo o jednání v rámci trestního práva". Normy trestního práva byly v projednávaném případě aplikovány v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Soudům je dále vytýkáno nedostatečné prokázání jednání, kterého se údajně stěžovatelka měla dopustit. Soudy rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu neuvedly, z jakého důvodu neprovedly důkazy navržené stěžovatelkou. Zejména měly prověřit, za jakých okolností došlo ke ztrátě těch dat z pracovního počítače poškozené, které byly důvodem rozvázání vztahu založeného dohodou o provedení práce. Přitom bylo jedním ze svědků prohlášeno, že má k dispozici zálohu těchto dat. V řízení před nalézacím soudem vyšlo navíc najevo, že ke ztrátě těchto dat došlo v době, kdy byl počítač v držení policie. Dále se soudy nezabývaly stěžovatelkou pořízeným posudkem z oboru extremismu, který obsah vybraných dat (např. videoklip s Adolfem Hitlerem) hodnotil. Vůbec nebylo bráno v potaz, že poškozená sama dle všeho porušila trestní zákoník zveřejňováním takovýchto dat, čímž mimo jiné soudy jednaly v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ohledně potírání všech druhů rasismu. Stěžovatelka se navíc cítí být rozhodnutími soudů diskriminovaná, když tyto braly jako přitěžující okolnost její právnické vzdělání a advokátskou praxi. Soudy rovněž nevzaly v potaz, že až do dnešního dne nebyly ke stěžovatelčiným advokátním službám žádné připomínky ze strany jejího klienta. Stěžovatelčino chování v průběhu předmětného jednání přitom nevybočilo ze standardů běžného výkonu advokacie. Byla přitom přesvědčená, že poškozená spáchala trestný čin. Stěžovatelka jednala po celou dobu dle přání svého klienta a v mezích zákona o advokacii. Celá kauza má navíc silný politický kontext, ne-li přímo motiv, což při ústním vyhlašování rozsudku přiznala i sama soudkyně nalézacího soudu. Porušena byla rovněž zásada in dubio pro reo, když žádný z rozhodujících soudů nepřihlédl k důkazům svědčících ve prospěch stěžovatelky. Soudy spolehlivě nevysvětlily rozpory mezi jednotlivými výpověďmi, když je bez dalšího přičetly k tíži obžalovaných. Nalézací a odvolací soudy dále dospěly k závěru, že fotografie, které poškozená do pracovního počítače umístila, nejsou nijak závadné z hlediska trestního práva. Z toho důvodu neměla pak stěžovatelka logicky čím poškozenou vydírat. Poškozené navíc nemohla být žádná újma způsobena, čehož si dle své výpovědi byla vědoma, neboť její pracovní poměr mohla obec ukončit jednostranně a o místo v mateřské škole jí připravit nemohla. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti - jak sama uvedla, s vědomím toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům - formálně namítá porušení svého procesního základního práva, přesto však obsahově brojí jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je tak zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a velmi zevrub