III.ÚS 2670/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2670/14 ze dne 16. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Kamila Kratochvíla, zastoupeného Mgr. Petrou Vráblíkovou, advokátkou se sídlem v Letech, Karlštejnská 518, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 1488/2014-163, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 č. j. 23 Co 276/2013-130, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť je přesvědčen, že obecné soudy nedostály svým povinnostem dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, což má za následek porušení jeho práv na soudní ochranu a rovné zacházení, garantovaných v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i v Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 111 a Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. I. Průběh řízení před obecnými soudy Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 č. j. 8 C 136/2011-95 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České aerolinie, a. s., na určení neplatnosti výpovědi, dané mu dne 25. 1. 2011. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci řádné a dostatečné dokazování, přičemž na jeho úplná a výstižná skutková zjištění, zejména ohledně přijatých organizačních změn, změn podnikatelských záměrů žalované, snižování počtu zaměstnanců včetně velitelů letounů různých typů od roku 2009, nepředpokládaného rozšíření flotily ČSA v roce 2011 či neexistence platné kolektivní smlouvy (pro období od 1. 1. 2011 do 13. 2. 2011), v plném rozsahu odkázal. Na tomto základě přisvědčil obvodnímu soudu, že výpověď daná žalobci splňovala formální náležitosti dle § 50 a § 52 písm. c) zákoníku práce (ve znění účinném k datu doručení výpovědi), byla podána ve lhůtě dle jeho ustanovení § 72, a bylo prokázáno i naplnění výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c), jestliže byla shledána příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a organizační změnou přijatou v lednu 2011. Souhlas vyslovil odvolací soud i se závěrem, že (soud) "nemůže přezkoumávat výběr nadbytečných zaměstnanců", o němž (dle ustálené soudní praxe) rozhoduje pouze zaměstnavatel, a soud toliko "zkoumá, zda jsou splněny ostatní podmínky vymezující daný výpovědní důvod, byť z pohledu dotčeného zaměstnance lze pokládat postup bývalého zaměstnavatele za nespravedlivý a odporující dobrým mravům". K námitce stěžovatele o diskriminaci ze strany žalované, která u jiných zaměstnanců vycházela i v době existující kolektivní smlouvy z principu seniority, zatímco v jeho případě nikoliv, odvolací soud uvedl, že jde toliko "o obecná a neurčitá tvrzení, která není možné posoudit podle skutkové podstaty porušení práva na rovné zacházení dle antidiskriminačního zákona ani podle obecných ustanovení zákoníku práce (§ 13 a § 14) tak, aby došlo podle § 133a o s. ř. k přesunu důkazního břemene" na žalovanou. Ohledně tvrzení, že po uzavření kolektivní smlouvy (13. 2. 2011) měla žalovaná "svůj postup přehodnotit a netrvat na výpovědi", konstatoval, že soud správně posuzoval právní účinky výpovědi z pracovního poměru k okamžiku, kdy byla výpověď doručena stěžovateli; podrobně se vypořádal i s námitkou ohledně ne-snížení potřeby pilotů na různých typech letounů, s tím, že žalovaná postupovala "v rámci zákonné úpravy se zřetelem k ust. § 52 písm. c) zákoníku práce" a nelze jí vytýkat, že "nepřistoupila například o měsíc déle ... k propuštění pilotů teprve po podpisu další kolektivní smlouvy". K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že není přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, že v posuzované věci byla nadbytečnost zaměstnance (stěžovatele) v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. II. Ústavní stížnost Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy především nedostály povinnosti svá rozhodnutí řádně a transparentně odůvodnit, když jeho námitky byly odmítnuty "paušálně, jednostranně, bez aplikace principu rovnosti účastníků". Výtku nedostatku řádného odůvodnění pak směřuje zejména dovolacímu soudu, který postupoval nepřiměřeně formalisticky, když "nepřipustil k nastoleným otázkám dovolání a rezignoval na přezkoumání zákonnosti" a s využitím zákonné možnosti zjednodušeného odůvodnění své závěry založil "v zásadě na "jediné větě". Podle stěžovatele však ani možnost zjednodušeného odůvodnění nezbavuje dovolací soud "alespoň rámcově se argumentačně vyrovnat" se vznesenými námitkami, jestliže žádné z jím citovaných rozhodnutí neobsahuje "vodítko" k možnosti aplikace § 3 odst. 1 tehdy platného obč. zák. a nevyjadřuje se k námitce porušení principu rovnosti mezi zaměstnanci a jejich legitimního očekávání na zachování rovného přístupu po celou dobu zaměstnání, včetně dání výpovědi. Právě tyto otázky měly zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé, a pokud soudy nepovažovaly okolnosti postupu žalované za významné, resp. je pominuly, neposkytly ochranu jeho právům. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že právní problematiku věci formuloval způsobem neadekvátním jeho právní argumentaci a z rozhodnutí není zřejmé, zda vůbec o aplikaci korektivu dobrých mravů uvažoval; je též názoru, že součástí řádného posouzení naplnění požadavků § 52 písm. c) zákoníku práce nemělo být toliko "posuzování formy či závazné procedury příslušných projevů vůle", ale také okolností, za kterých bylo jednání žalované, jež diskriminující situaci vytvořila, učiněno. Porušení principu rovnosti mezi účastníky pak shledává stěžovatel v tom, že soudy předložené důkazy hodnotily jednostranně pouze v jeho neprospěch, bez vypořádání jím vznesených námitek, a "namítané vady jednání žalované, u nichž existovaly a byly vysloveny pochybnosti i o jejich materiální správnosti" ignorovaly. III. Posouzení Ústavním soudem Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto stěžejního ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu"). Výše předznačená hlediska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž bylo věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie). V dané věci tak jde primárně o závěr o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání založený na úsudku, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 237 o. s. ř. Ústavní soud konstantně judikoval, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního