III.ÚS 2681/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2681/14 ze dne 18. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Vašíčka, advokáta se sídlem v Brně, Orlí 36, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 36, proti usnesení Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 28. dubna 2014 č. j. 8 Tm 27/2013-154 a usnesení Krajského soudu pro mládež v Brně ze dne 20. května 2014 sp. zn. 4 Tmo 27/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 11. 8. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na získávání peněžních prostředků prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a čl. 4 odst. 2 Úmluvy, jakož i základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a základní právo "na naplnění legitimního očekávání" podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Napadeným usnesením Městského soudu pro mládež v Brně (dále jen "městský soud") byl v trestní věci mladistvého Petra K. (jedná se o pseudonym), kde stěžovatel vystupoval jako soudem ustanovený obhájce mladistvého, podle ustanovení § 151 odst. 3 věty první trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnut návrh substituta Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů (v celkové výši 17 424 Kč) s tím, že jde o návrh podaný neoprávněnou osobou. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu pro mládež v Brně (dále jen "krajský soud") byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost Mgr. et Mgr. K. Mesiarkinové proti výše uvedenému usnesení městského soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že udělil substituční zmocnění, na jehož základě dne 13. 6. 2013 Mgr. et Mgr. K. Mesiarkinová převzala zastupování mladistvého, o čemž dne 17. 6. 2013 informovala policejní orgán. Z tohoto zmocnění plyne, že bylo uděleno "ke všem úkonům souvisejícím s trestním řízením". Pravomocným usnesením krajského soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 4 Tmo 97/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání mladistvého proti rozsudku soudu prvního stupně, zanikla jeho povinnost k obhajobě. Poté (dne 12. 3. 2014) prostřednictvím svého substituta podal návrh na vydání rozhodnutí o výši odměny obhájce a náhrady hotových výdajů. Dne 8. 4. 2014 mu bylo doručeno sdělení městského soudu, podle kterého je k podání návrhu oprávněn soudem ustanovený obhájce, neboť jen jemu, a nikoliv jeho substitutovi, vzniká nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (dlužno dodat, že současně byla stěžovateli stanovena desetidenní lhůta na to, aby podal řádný návrh s tím, že pokud tak neučiní, bude podaný návrh zamítnut). Na to stěžovatel reagoval prostřednictvím jmenované vyjádřením ze dne 18. 4. 2014, v němž poukázal na to, že substituce v rámci podání předmětného návrhu není vyloučena, přičemž z dikce substituce vyplývá, že byla udělena i pro úkony související s daným trestním řízením, přičemž v případě vyúčtování je tato souvislost dána. Následně uvedené soudy rozhodly, jak bylo shora uvedeno. 5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou, že substitut si podaným návrhem nenárokoval odměnu a náhradu hotových výdajů, ale v rámci substitučního zmocnění podal předmětný návrh. Uvedly totiž pouze, že ve vztahu k takovému návrhu je ustanovený obhájce v jiném procesním postavení než v části řízení, ve kterém hájí zájmy obviněného, a že se zánikem povinnosti obhájce zastupovat obviněného zaniká i substituční zmocnění, takže substitut není oprávněn takový návrh podat, přičemž přehlédly, že substituční zmocnění bylo uděleno nejen k úkonům k obhajobě obviněného, ale ke všem úkonům souvisejícím s trestním řízením, přičemž v dané věci šlo o úkon, který s daným trestním řízením úzce souvisí. Za této situace se mohl oprávněně domnívat, že substitut měl na základě substitučního zmocnění oprávnění k podání předmětného návrhu. Opačný názor by vedl k tomu, že pro přiznání odměny a hotových výdajů bude vždy třeba speciální plná moc udělená v téže věci, což stěžovatel pokládá nejen za rozporné se zásadou legitimního očekávání, ale také za projev přepjatého formalismu, a to z toho důvodu, že substitut, který činil v trestním řízení většinu úkonů, má o nich větší přehled než ustanovený obhájce. Shrnuje, že pokud lze návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů přiznat i po skončení povinnosti obhájce k obhajobě, analogicky by mělo být možné podání návrhu na základě substitučního zmocnění se stejným předmětem jako opatření soudu o ustanovení obhájce. 6. Stěžovatelovo legitimní očekávání mělo být porušeno také z toho důvodu, že takto spolupracuje s více advokáty, kteří na základě substitučního zmocnění stejného znění podávají návrhy na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, avšak s takovým stanoviskem se dosud nesetkal. Z toho vyvozuje, že postup obecných soudů odporuje dosavadní rozhodovací praxi obecných soudů. 7. Dle stěžovatelova názoru tak výklad obecných soudů nese prvky libovůle až svévole, neboť klade na účastníky a jejich právní zástupce po formální stránce nepřiměřené nároky, které nemají oporu v právním řádu a jsou v rozporu s obecnými zásadami soudního řízení. III. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, resp. rozhodnutí obecných soudů o otázce, zda stěžovatel byl účastníkem daného soudního řízení, nebo zda jím byl jeho substitut, je předmětem této ústavní stížnosti, a tudíž nelze stěžovatele považovat za osobu zjevně neoprávněnou k jejímu podání [srov. § 72 odst. 1 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]. 9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. tyto byly vyčerpány osobou, která měla být podle stěžovatelova tvrzení oprávněna ho zastupovat (viz i předchozí bod). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že substituční zmocnění, které on jako soudem ustanovený obhájce udělil Mgr. et Mgr. K. Mesiarkinové, zaniklo skončením trestního stíhání obviněného, takže jmenovaná nebyla oprávněna jménem stěžovatele podat návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů (závěr obecných soudů, že jmenovaná nebyla oprávněna podat takový návrh jménem svým, stěžovatel nezpochybňuje). Podstatou ústavní stížnosti tak je polemika stěžovatele s interpretací a aplikací tzv. podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm.