III.ÚS 2693/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2693/14 ze dne 11. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Penkové, zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2014 č. j. 4 As 163/2013-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka podala včasnou ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnosti proti rozsudku prvostupňového správního soudu ve věci její žaloby o určení pozemní komunikace jako účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. 2. Stěžovatelka namítá, že tím došlo k porušení čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 3. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo na základě § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů určeno, že na částech pozemků ve vlastnictví stěžovatelky existovala veřejně přístupná účelová komunikace. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí (i přes úpravu, resp. upřesnění výroku) Krajským úřadem Libereckého kraje potvrzeno. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího orgánu zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 59 A 20/2011-65 a toto rozhodnutí ke kasační stížnosti stěžovatelky potvrdil i Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud měl kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit, neboť skutková podstata, z níž správní orgán a následně i soud vycházel, nemá oporu v provedeném dokazování. Napadené rozhodnutí bylo dle stěžovatelky vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím její právo na spravedlivý proces, když se ve stížností napadeném řízení marně snažila poukázat na řadu právně významných skutečností a na důkazy, které soudy při hodnocení skutkového a právního stavu buď zcela opomenuly, nebo se s nimi dostatečně nevypořádaly. 5. Stěžovatelka uvádí, že nikdy jako vlastník komunikace neudělila souhlas s veřejným užíváním komunikace, přičemž udělení jakéhokoliv souhlasu nevyplývá ani z provedeného dokazování. To se týká jak závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka po dobu několika roků po roce 1995 mlčky souhlasila s užíváním předmětné parcely jako veřejné cesty a že s tímto užíváním patrně souhlasila i mezi lety 1961 a 1963, tak závěru o zjevné účelovosti tvrzení stěžovatelky týkající se její nevědomosti o faktickém stavu užívání komunikace (pozemku) po roce 1995. 6. Stěžovatelka tvrdí, že sice vlastnila předmětný pozemek ještě v roce 1963, avšak pouze formálně, fakticky jej předala do užívání socialistické organizace (státu) již v roce 1961. V letech 1961 až 1963 se nemohla jakkoliv vyjadřovat k užívání svého pozemku jako veřejné komunikace, neboť k tomu neměla žádnou faktickou možnost, na místo nejezdila. Namítá rovněž chybné hodnocení důkazů, jimiž byla prokazována existence účelové komunikace již na začátku 60. let minulého století. Po nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku (v restituci) stěžovatelka rozhodně neměla žádnou vědomost o tom, že by pozemek byl užíván k veřejným účelům a z tohoto důvodu ani nemohla udělovat jakýkoliv souhlas či nesouhlas s jeho užíváním. Avšak ihned poté, co se dozvěděla o užívání jejího pozemku jako přístupové komunikace, vyjádřila zcela jasný nesouhlas (viz korespondence vedená s právním zástupcem Jany a Petra Holanových v listopadu 1998), který v dalších letech vyjadřovala kontinuálně. 7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že po správních orgánech "nelze požadovat nemožné" v podobě prokázání existence alternativních cest v jednotlivých etapách vývoje lesního porostu. Zmapování existence alternativních komunikací je klíčové pro určení existence nezbytné komunikační potřeby, což je jedna z podmínek, bez které veřejné užívání účelové komunikace vůbec nemůže vzniknout; dokazování tedy bylo neúplné. Správně mělo být prováděno dokazování za účelem zjištění, v jakém stavu tyto přístupové cesty byly, a to po celé zkoumané období, tj. od 60. let minulého století do současnosti. Stěžovatelka se domnívá, že pokud alternativní přístupy v roce 1961 existovaly, zcela zjevně nebyla naplněna podmínka, že má komunikace na pozemku žalobkyně plnit funkci nezbytné komunikační spojnice. 8. Stěžovatelka zdůrazňuje, že omezení vlastnického práva ve formě zřízení účelové komunikace je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka (bez souhlasu nového vlastníka, pokud byl udělen vlastníky předchozími) pouze tehdy, kdy dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty, a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo již je omezeno. Tento závěr však nelze vztahovat na daný případ, kdy stěžovatelka nabyla vlastnické právo k pozemku od státu (státní organizace) v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byl veřejnoprávní subjekt. Bylo by přitom proti smyslu vlastnické restituce, pokud by stěžovatelka sice získala vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku. III. Formální předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní stížnost je vystavěna převážně na tvrzeních zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Je proto třeba zdůraznit, že Ústavní soud není v zásadě povolán k tomu, aby přehodnocoval dokazování prováděné před obecnými soudy, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz). V této souvislosti Ústavní soud také stojí ve své ustálené judikatuře na stanovisku, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neseznal. 12. Ve vztahu k namítanému deficitu spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně judikuje, že tento se v rovině právního posouzení věci (s nímž se stěžovatelka neztotožňuje) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem (předpisů) je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuj