III.ÚS 2695/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2695/14 ze dne 16. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky M. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Praha - Ruzyně, oddělení výkonu trestu žen, Domov sv. Karla Boromejského, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Kamenice nad Lipou, Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 5 Tdo 101/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2012 sp. zn. 3 To 56/2012 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2012 sp. zn. 17 T 8/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil ji podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností se specifikovaným předmětem podnikání na 7 let. Rovněž ji odsoudil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 280 denních sazeb, přičemž výše denní sazby stanovil na 18 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonala, stanovil jí podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Dále stěžovatelce uložil podle § 70 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku trest propadnutí vymezených věcí a také podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě konkretizovaných finančních prostředků na bankovních účtech. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání stěžovatelky zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Stěžovatelku podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku a pro výkon tohoto trestu ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že příjmy, které obchodní společnost DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. v daňovém řízení zatajila, v podstatě plynuly z nelegálního zprostředkovávání zaměstnání, takže trestní stíhání mělo být vedeno pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a nikoli pro daňový delikt, protože nelze pachatele prvně jmenovaného trestného činu nutit k tomu, aby se k trestné činnosti doznal tím, že zdaní příjem z ní pocházející. Stěžovatelka deklaruje, že obchodní společnost, za kterou jednala, zastřeně zprostředkovávala ošetřovatelkám zaměstnání, ačkoliv k tomu neměla povolení podle zákona o zaměstnanosti (zákon č. 1/1991 Sb., resp. s účinností od 1. 10. 2004 zákon č. 435/2004 Sb.). Ku podpoře tohoto závěru podrobně rozebírá ujednání mezi subjekty zprostředkujícími zajištění ošetřovatelských služeb, zájemci o tyto služby ("hostitelskými rodinami" na území Rakouska) a ošetřovatelkami. Stěžovatelka dovozuje, že se de facto jednalo o pracovní (zaměstnanecký) poměr mezi "hostitelskými rodinami" a ošetřovatelkami, vykonávaný ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, podle pokynů a osobně, resp. za peněžní plnění (byť formálně označované coby kapesné a náhrady nákladů za pobyt). Pro případ, že by Ústavní soud neuznal ústavněprávní rozměr této argumentace, stěžovatelka polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů ohledně úmyslného zavinění a spáchání činu ze ziskuchtivosti. Dále oponuje zjištěním ohledně výše škody, a to s poukazem na Smlouvu o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Rakouskem publikovanou pod č. 48/1979 Sb. a trestní stíhání, které je proti ní v Rakousku vedeno pro daňové delikty odvíjející se z týchž příjmů, v souvislosti s nimiž byla odsouzena ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Obecné soudy při stanovení výše škody nedocenily, dovozuje dále stěžovatelka, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým se potvrzovaly dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Českých Budějovicích, byla v rámci soudního správního řízení pravomocně zrušena a došlo k zastavení odvolacího řízení. Stěžovatelka zpochybňuje zákonnost resp. procesní použitelnost prohlídky jiných prostor, k níž došlo ve dnech 31. 10. až 1. 11. 2006 v objektu sídla obchodní společnosti DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. s tím, že na stejném místě sídlila i Nadace Jihočeská lidová pomoc a ohledně jí užívaných prostor prohlídka nařízena nebyla. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jí předloženým pevným diskem se záznamem domovní prohlídky. Stěžovatelka oponuje též výroku o trestu. Obecné soudy nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou nezavinila, resp. tomu odpovídající důsledky v osobní sféře. Dále nevzaly v potaz četné polehčující okolnosti, že nikomu neublížila na zdraví, a naopak svou činností pomohla tisícům lidí. Seniorům a těžce nemocným pacientům v Německu a Rakousku, kde je nesmírně drahá péče poskytovaná v kruhu rodiny, zabezpečila ošetřování, díky němuž mohli dožít v domácím prostředí. Na druhé straně ošetřovatelkám zajistila dobře placenou práci. Poukazuje též na to, že v tuzemsku provozovala mobilní pečovatelskou péči, ze které nebyl generován zisk, a zajišťovala vánoční dárky a program pro Dům seniorů U Hvízdala, a před svým odsouzením i po něm vedla vzorný život. Zdůrazňuje rovněž, že z tvrzené škody bylo České republice reparováno celkem 31 728 775 Kč, což obecné soudy nepromítly do úvahy o peněžitém trestu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsl