III.ÚS 2723/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2723/14 ze dne 6. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřího Brabce, právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Brabcovou, advokátkou se sídlem Darwinova 41, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. listopadu 2013 sp. zn. 15 C 220/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2014 sp. zn. 64 Co 72/2014, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 2 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou dne 14. srpna 2014 Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), totiž právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. II. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 52/2004 proti žalovanému Miroslavu Vinčovi zaplacení částky 15.000,- Kč z titulu náhrady škody. Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovateli nevyhověl a jeho žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 22. listopadu 2006 č. j. 58 Co 323/2006-90 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc vrátil tomuto k dalšímu řízení s tím, že rozsudek byl nepřezkoumatelný pro nedostatek řádného odůvodnění. Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci rozhodl znovu dne 10. května 2007 a žalobu stěžovatele opětovně zamítl. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal opětovně odvolání, kterému Městský soud v Praze vyhověl usnesením ze dne 7. listopadu 2007 č. j. 58 Co 377/2007-121 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení a současně nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný soudce Obvodního soudu pro Prahu 4. Také v tomto případě byla důvodem zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nedostatek řádných důvodů. Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele dne 15. dubna 2009, kdy současně uložil stěžovateli náhradu nákladů řízení žalovaného ve výši 47.475,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal opět odvolání, o němž rozhodl dne 11. 11. 2009 Městský soud v Praze tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v meritu věci jako věcně správný potvrdil. III. Stěžovatel následně podal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti žalobu na náhradu škody ve výši 25.075,- Kč, z titulu nesprávného úředního postupu, kterého se měly dopustit obecné soudy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 52/2004. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Soud prvního stupně své závěry ve vztahu k zamítnutí žaloby stěžovatele opřel především o zjištění, že v daném případě nebyl dán odpovědnostní titul, na jehož základě by Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (v řízení před obecnými soudy "žalovaná") byla vůči stěžovateli povinna k náhradě škody. Především shledal, že se nejednalo o nezákonnost rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, která ostatně ani nebyla ze strany stěžovatele namítána, a rovněž nejde ani o případ nesprávného úředního postupu. Jako nesprávný úřední postup totiž dle závěrů soudu prvního stupně nelze označit takový postup, který směřuje přímo k vydání rozhodnutí. Nesprávnost takovéhoto postupu by se totiž správně odrazila i v zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. K námitce stěžovatele, že pokud by Obvodní soud pro Prahu 4 již v původním řízení vyhotovil rozsudek, který by následně nebyl zrušen soudem odvolacím, nedošlo by ke vzniku škody na straně stěžovatele z důvodu nutnosti dalšího zastoupení před Obvodním soudem pro Prahu 4, jakož i před odvolacím soudem, soud prvního stupně uvedl, že touto námitkou stěžovatele se nemůže zabývat, neboť šlo právě o postup soudu vedoucí k vydání rozhodnutí, byť takovéto bylo zrušeno, avšak před nabytím právní moci, a proto nelze přistoupit k posouzení dílčích předpokladů náhrady škody. Rovněž argumentace odvolacího soudu směřovala shodným směrem jako v případě prvostupňového soudu. Na podporu svých závěrů uvedl odvolací soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, kde Nejvyšší soud konstatoval: "[...] Nesprávnosti a vady postupu orgánu veřejné moci, které se pak projeví v obsahu rozhodnutí, mohou zakládat odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem.". Odvolací soud následně dodává, že nesprávným úředním postupem nejsou jednotlivé úkony státního orgánu při jeho rozhodovací činnosti, které vedly posléze k vydání rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno. K samotné škodě na straně stěžovatele se vyjadřuje v tom smyslu, že bylo právě na něm, aby v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyhodnotil své procesní postavení a pakliže tak řádně neučinil, musí nést náklady, které by dle názoru stěžovatele v případě jiného postupu soudu prvního stupně nevznikly. Svoji argumentaci odvolací soud uzavírá s tím, že vady postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 nelze považovat za nesprávný úřední postup, neboť jde o úkony úředního postupu, které se odrazily v rozhodnutí v řízení posléze vydaném a byly k odvolání stěžovatele odstraněny. IV. Proti posledně uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, zakotvené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, v řízení v prvním stupni, jehož byl stěžovatel účastníkem, opakovaně nedostál své povinnosti stanovené § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť svůj rozsudek opakovaně řádně neodůvodnil. Tuto skutečnost následně dvakrát potvrdil soud odvolací, když ve svém rozhodnutí ze dne 22. listopadu 2006 uvedl: "Z odůvodnění napadeného rozsudku není patrné, jaká zjištění soud prvního stupně z provedených důkazů učinil, a které skutečnosti má na jejich základě za prokázané. Zjištění uvedená v rozsudku jsou ve vztahu k povaze uplatněného nároku zcela nedostatečná. Z rozsudku není pak ani patrná úvaha soudu prvního stupně při hodnocení jednotlivých důkazů ...". Stejně tak i v rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2007, odvolací soud uvedl: "Napadený rozsudek zůstává nadále nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek řádných důvodů ... Nadále v něm absentuje výklad o tom, které skutečností měl za prokázané, a které nikoliv, o které konkrétní důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak ke svým závěrům dospěl a odůvodnění rozsudku tak zůstává i logiky rozporným ...". Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že soudce nalézacího soudu svým jednáním nedostál povinnosti stanovené mu § 157 odst. 2 o. s. ř. a jeho postup tak lze označit za nesprávný. Stěžovatel dále uvádí, že soudy, které se zabývaly jeho žalobou na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, svou interpretací zúžily rozsah případů, na které dopadá povinnost státu k náhradě škody, pokud nesprávným úředním postupem rozuměly pouze nepřiměřené průtahy v řízení, které uvádí zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Stěžovatel však má za to, že nesprávným úředním postupem není pouze takové jednání soudu, kterým byly způsobeny nepřiměřené průtahy v řízení, ale také pochybení soudu při jeho povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí, kterážto je neoddělitelnou součástí postupu soudu v rozhodovacím procesu. Na podporu svých závěrů stěžovatel uvádí nález Ústavního soudu ze dne 26. září 1996 sp. zn. III ÚS 176/96, kde se Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že: "Má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachovávání zákona [...] k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale a