III.ÚS 2731/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2731/14 ze dne 13. 10. 2015 N 183/79 SbNU 79 Prohlášení oběti trestného činu, jímž popřela pravdivost jediné usvědčující výpovědi, z hlediska posuzování důvodnosti návrhu na povolení obnovy třeba hodnotit zásadně jako skutečnost dříve neznámou ve smyslu ust. § 278 odst. 1 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 13. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2014 č. j. 5 To 251/2014-843 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. června 2014 č. j. 3 T 55/2009-830, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2014 č. j. 5 To 251/2014-843 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. června 2014 č. j. 3 T 55/2009-830 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2014 č. j. 5 To 251/2014-843 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. června 2014 č. j. 3 T 55/2009-830 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 14. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 3 T 55/2009. V uvedeném trestním řízení byl stěžovatel rozsudkem ze dne 2. září 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, (dále jen "trestní zákon") a trestného činu soulože mezi příbuznými ve smyslu ustanovení § 245 trestního zákona, jichž se měl dopustit tak, že v jím užívaném bytě vykonal na své zletilé dceři soulož i přes její nesouhlas. Za tento skutek byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. 3. Dne 3. února 2014 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který opřel zejména o čestné prohlášení poškozené dcery, vlastnoručně podepsané v advokátní kanceláři JUDr. Ivy Petrové, s rukou napsaným textem: "Já, (...), tímto čestně prohlašuji, že jsem dne 13. 12. 2012 na policii v Brně ČR a následně před vyšetřovatelem nepravdivě obvinila svého otce V. V. (...) ze znásilnění, které se mělo stát 12. 12. 2008 v B. Výslovně uvádím, že jsem si toto obvinění vymyslela a k ničemu takovému nedošlo. Výpověď před vyšetřovatelkou byla nepravdivá a obvinění ze znásilnění jsem si vymyslela - v roce 2009. Toto prohlašuji zcela svobodně a bez nátlaku." Po přezkoumání předložených listinných důkazů městský soud v napadeném řízení zamítl stěžovatelův návrh na obnovu trestního řízení, přičemž poukázal na to, že stěžovatel již v předchozích návrzích navrhoval výslech poškozené. Těmto návrhům nebylo vyhověno, neboť soud považoval původní výpověď poškozené, učiněnou v přípravné fázi trestního řízení, za věrohodnou. S odkazem na tyto závěry odmítl městský soud provést výslech poškozené i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Soud přitom dospěl k závěru, že listiny sepsané poškozenou nelze označit za nové důkazy, které by ve spojení s ostatními důkazy mohly odůvodnit změnu výroků o vině či trestu z původního trestního řízení. Ve spojení s ostatními důkazy působí tyto dokumenty dle městského soudu nevěrohodně. Soud poukázal na proměnlivé a oboustrannou závislostí na drogách ovlivněné rodinné vztahy mezi poškozenou a stěžovatelem, které označuje za důvod různých výpovědí. K usvědčující výpovědi se soud v minulosti i při hodnocení nových důkazů přiklonil z důvodu obsáhlého psychologického zkoumání poškozené i stěžovatele v původním řízení, jakož i dalších okolností původního i dalších trestních řízení. Městský soud proto neshledal naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl, když se s argumentací městského soudu plně ztotožnil. II. Argumentace stěžovatele 4. Dle stěžovatele trpí napadená rozhodnutí nedostatečným a nelogickým odůvodněním. Již v původním řízení poukazovaly provedené důkazy (zejména znalecké posudky) na špatný duševní stav poškozené a její sníženou obecnou věrohodnost, jakkoliv znalkyně dospěla k závěru, že výpověď poškozené vykazuje znaky svědčící pro její specifickou věrohodnost. I znalkyně však připustila určitou míru pravděpodobnosti křivého obvinění stěžovatele. Ještě před předmětným trestním řízením obvinila poškozená stěžovatele ze znásilnění několikrát, přičemž už tehdy byla její věrohodnost znalecky zkoumána a znalkyně dospěla k závěru o obecné i specifické nevěrohodnosti poškozené. S těmito závěry nebyla seznámena znalkyně vystupující v napadeném trestním řízení. Výpověď poškozené přitom představuje jediný přímý důkaz usvědčující stěžovatele, který ani neměl možnost účastnit se výslechu poškozené a klást jí doplňující otázky. Takový postup označuje za rozporný s ústavním pořádkem dokonce i Ústavní soud. 5. Soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nedostály své povinnosti srozumitelně ozřejmit, jakým způsobem hodnotí vztahy mezi jednotlivými důkazy. Navíc je mezi provedenými důkazy a právními závěry soudů zřejmý tzv. extrémní rozpor, tedy nelze mezi nimi dovodit žádný logický vztah. Pokud svědkyně označí za lživou svou dřívější výpověď, která navíc představuje jediný usvědčující důkaz, musí soud takové jednání vzít na vědomí, když rozhoduje o obnově řízení. Soud nedal tento důkaz do souvztažnosti s ostatními důkazy připouštějícími nepravdivost původní výpovědi. Soudy nehodnotily, zda předložené důkazy jsou skutečnostmi dříve neznámými a neposoudily jejich význam v případně obnoveném řízení. Městský soud nadto zbytečně zkoumal okolnosti jiných trestních řízení nesouvisejících s řízením předmětným. Postup městského soudu tak byl v několika aspektech v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z obsahového hlediska je stěžovatel přesvědčen, že nově předložené důkazy mohou ze své podstaty odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Podmínkou obnovy řízení pak není absolutní jistota, že nové okolnosti odůvodňují jiný výrok o vině, nýbrž postačuje toliko určitá míra pravděpodobnosti. Krajský soud se pak ve stížnosti vznesenými námitkami ve skutečnosti nezabýval a pouze automaticky převzal závěry soudu městského. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření účastníků řízení a replika 6. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil krajský soud, který zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. 7. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslal i městský soud. Uvedl, že stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím v podstatě týmiž argumenty, jaké uplatnil již v předchozích řízeních o povolení obnovy řízení a koneckonců i u hlavního líčení. Stěžovatel se dle vyjádření mýlí, pokud tvrdí, že důkazní situace v původním řízení byla slabá a soudy měly využít zásadu kontradiktornosti výslechem poškozené u hlavního líčení. Ta byla více než podrobně vyslechnuta v přípravném řízení za přítomnosti obhájkyně obžalovaného a u hlavního líčení využila svého práva nevypovídat. Její věrohodnost pak byla velmi podrobně zkoumána a posuzována i v kontextu výslechu řady svědků a při znaleckém zkoumání. Stěžovatel argumentuje opakovaně různými dopisy, které měla poškozená zasílat jeho známým. Tyto však soud rozhodně nemohl uznat jako nové důkazy odůvodňující postup dle § 278 trestního řádu. Ve zbytku městský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. 8. Stěžovatel následně Ústavnímu soudu zaslal repliku k uvedeným vyjádřením, v níž především zopakoval uvedené argumenty stran nevěrohodnosti poškozené a jejího přiznání k její nepravdivosti. Dále upozornil na to, že městský soud ve svém vyjádření zcela přehlédl