III.ÚS 2795/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2795/14 ze dne 13. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Š., zastoupené Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem Kostnická 2916, Chomutov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014 č. j. 70 Co 221/2014-166, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 15. 8. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 23. 1. 2014 č. j. 41 P 26/2012-142, 42 P a Nc 431/2012 byl upraven styk otce P. F. s nezletilými dětmi L. F. a P. F. (výrok I) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky jako matky nezletilých dětí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé zčásti změnil (pokud jde o jednotlivé podmínky styku otce s nezletilými dětmi), jinak jej potvrdil, a to i ve výroku o nákladech řízení státu (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, neboť v řízení u obvodního soudu podala dne 23. 1. 2014 návrh na přenesení místní příslušnosti, který zdůvodnila tím, že se trvale přestěhovala do obvodu jiného soudu a že tudíž je v zájmu nezletilých příslušnost soudu přenést, obvodní soud však o něm nerozhodl, ale pouze v průběhu jednání uvedl, že se zamítá. Městský soud sice obvodnímu soudu vytknul, že své rozhodnutí písemně nevyhotovil a nedoručil je účastníkům, jestliže se účastníci nevzdali práva odvolání, neshledal však, že by toto pochybení mělo za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Stěžovatelka je naopak názoru, že jde o vážné procesní pochybení, kdy jí bylo odňato právo proti zmíněnému rozhodnutí podat řádný opravný prostředek. 4. Stěžovatelka rovněž namítá, že byla zkrácena na svých právech jako účastnice řízení, neboť před konáním jednání u obvodního soudu byla náhle hospitalizována, a proto požádala obvodní soud o odročení jednání a svou včasnou a řádnou žádost doložila lékařskou zprávou, soudy jí nevyhověly s tím, že má právního zástupce. Na tomto jednání byly provedeny výslechy znalců, přičemž v důsledku daného postupu jí byla odňata možnost se tohoto úkonu účastnit a položit znalcům otázky. Do té doby se z jednání neomlouvala a veškerých úkonů se řádně účastnila. 5. Stěžovatelka dále uvádí, že otec není spolehlivý, o děti nepečoval, ani když spolu žili ve společné domácnosti, není schopen nezletilým zajistit vše potřené, neboť nezvládá základní péči o domácnost, není schopen zabezpečit jejich výuku, zvláště v případě nezletilé L. nezná její potřeby ani systém výuky. Současně stěžovatelka vytýká soudům, že nezjistily stanovisko bývalé manželky otce, zda se stykem nezletilých v domě v O. souhlasí a jaký k nim má vztah, ač jde o cizí osobu, takže skutečnost, že otec se svou bývalou manželkou vychází a děti tam mohou pobývat, je jeho pouhým tvrzením. Navíc otci a jeho bývalé manželce nesvědčí žádné právo k tomuto domu, přičemž dle stěžovatelky nelze upravit otci styk v domě, který je vlastnictvím další osoby. K tomu dodává, že pouze pokud jsou podmínky ke styku s dětmi řádně zjištěny, lze o něm rozhodnout, a proto důvodně žádala, aby bylo doplněno dokazování dotazem na majitele uvedeného domu, zda otci svědčí užívací právo, což prý nelze považovat za účelové jednání, ale pouze za snahu zajistit péči o děti. 6. Stěžovatelka nesouhlasí ani s úpravou styku o prázdninách formou pevných termínů a s jeho rozsahem o Vánocích, Velikonocích a jarních prázdninách. Odmítá hodnocení znalců její osobnosti i osobnosti otce s tím, že se jen dětem snaží zajistit, aby vyrůstaly v klidném a zdravém prostředí, a že navštěvuje-li s L. různé odborníky, děje se tak na jejich doporučení. Zprávy odborníků přitom znalci nebrali v potaz, přičemž se nevyjádřili k tomu, proč hodnotí zdravotní stav nezletilé jinak, a právě k těmto skutečnostem se chtěla vyjádřit u jednání. Existovaly skutečnosti, které byly známy podrobně pouze jí, a nikoliv jejímu právnímu zástupci, měla prý také k dispozici aktuální lékařské zprávy, které však nemohla svému právnímu zástupci kvůli zdravotnímu stavu předat. Z tohoto důvodu nemohl dotazy položit. Závěrem upozorňuje, že otci byl vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, takže otec není schopen zajistit nezletilým dopravu, a stěžovatelka dle svých slov nemůže spoléhat na otce, aby toto zajistil prostřednictvím třetích osob, neboť prý je na otci, aby o nezletilé v rámci styku pečoval sám. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítá, že o jejím návrhu na přenesení příslušnosti (§ 177 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013) obvodní soud řádně nerozhodl, takže není zřejmé, zda ve věci rozhodoval místně příslušný soud. Tuto námitku však stěžovatelka uplatnila již v odvolání, městský soud se jí zabýval, přičemž konstatoval, že ze strany obvodního soudu došlo k procesnímu pochybení, neboť o daném návrhu sice rozhodl, ale své rozhodnutí nezaslal účastníkům řízení, kteří tak proti němu nemohli podat odvolání, současně však dané rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že obvodní soud nepochybil, když návrhu stěžovatelky nevyhověl, načež vyvodil, že nejde o vadu, jež by mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí věci. V ústavní stížnosti přitom není vysvětleno, z jakého důvodu nemohou tyto závěry z hlediska ústavnosti obstát. Aby bylo dosaženo stěžovatelkou požadované "procesní čistoty", mohl sice městský soud rozsudek obvodního soudu zrušit s tím, aby dané procesní pochybení zmíněný soud napravil, otázkou ovšem je, zda by takový postup měl nějaký smysl, resp. zda by nebyl v rozporu se zájmy nezletilých dětí a rodičovskými právy jejich otce. V tomto ohledu městský soud zcela případně poukázal na to, že pokud již před obvodním soudem proběhla podstatná část dokazování (a návrh byl podán v podstatě těsně před rozhodnutím ve věci samé), což je nepochybně racionální (a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelný) důvod, proč návrhu stěžovatelky nevyhovět. Stěžovatelka se sice v ústavní stížnosti dovolává zájmu nezletilých dětí, v čem konkrétně tyto zájmy mohly utrpět, již neuvádí, a není to zřejmé Ústavnímu soudu, zvláště za situace, kdy soud, na který měla být příslušnost přenesena, sídlí ve stejném městě a na stejném místě jako Obvodní soud pro Prahu