III.ÚS 2835/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2835/14 ze dne 25. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014 č. j. 14 To 361/2014-69 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 6. 2014 č. j. 33 Nt 1217/2014-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu dle § 160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhán pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Okresní soud Praha-západ shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů ve smyslu § 67 písm. a), b) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby a že vazba se započítává od okamžiku zadržení, tedy od 25. 6. 2014 v 06:01 hod. Stěžovatelova stížnost byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl psychicky i fyzicky zdevastován mnohahodinovou domovní prohlídkou, aniž by byl vyzván k vydání nějaké konkrétní věci nebo věcí. V souvislosti s domovní prohlídkou, prohlídkami jiných prostor, výslechem a převozem do cely předběžného zadržení mu byla policejním orgánem odpírána možnost spánku nepřetržitě po dobu 61 hodin, přičemž vyvolání této spánkové deprivace představuje porušení čl. 3 Úmluvy, což deklaroval ESLP v rozsudku ve věci Kalašnikov v. Ruská federace. Zdůrazňuje, že kdyby byl vyzván k vydání všech specifikovaných věcí, učinil by tak, stejně jako učinil u konkrétně uvedených věcí. Dále stěžovatel vytýká, že následně jej okresní soud vzal do vazby, aniž se mohl seznámit s jakýmkoli dokladem, který by mohl být podstatný pro případné zpochybnění vazby, a o jeho opravném prostředku krajský soud, který měl povinnost poskytnout ochranu jeho právům, rozhodl nikoli ve vazebním zasedání, ale v zasedání neveřejném. Paušální odepření přístupu k písemnostem zařazeným ve spisu představuje porušení ústavně zaručených práv, což deklaroval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06 a ESLP v rozsudcích ve věci Lamy v. Belgie, Nikolova v. Bulharsko a Papamichalopoulos v. Řecko. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o vzetí do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a b) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ustanovení § 67 písm. a) a b) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že obecné soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. a) a b) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) a b) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry