III.ÚS 2845/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2845/14 ze dne 29. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014 č. j. 30 Cdo 513/2014-128, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013 č. j. 70 Co 504/2013-116 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. září 2013 č. j. 15 EC 40/2012-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 25. 8. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne a doplněnou podáním ze dne 4. 11. 2014, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě na zaplacení částky 100 000 Kč, směřující proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků (výrok I) a že se zamítá stěžovatelčina žádost, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (výrok II). 3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo k odvolání stěžovatelky usnesení obvodního soudu ve výroku I zrušeno a ve výroku II bylo toto usnesení - jako věcně správné - potvrzeno. Citované usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě napadá procesní postup obecných soudů. Poukazuje na to, že své dovolání podala, aniž by byla zastoupena advokátem, přičemž povinností obvodního soudu bylo vyzvat ji k odstranění daného nedostatku a poučit o následcích, pokud výzvě nevyhoví. Obvodní ani dovolací soud se však zákonem stanoveného postupu nedržely (§ 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 5, § 241b odst. 1 a 2 o. s. ř.), přičemž porušily svou poučovací povinnost, přičemž obdobnou situaci měl již řešit Ústavní soud v nálezech ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 a ze dne 5. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2793/10. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje tím, že kdyby se jí dostalo řádného poučení a poté byla zastoupena advokátem, nelze vyloučit, že by její dovolání nebylo odmítnuto, protože advokát by lépe vymezil spornou otázku. 5. Dále stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu nedostatek řádného (přezkoumatelného) odůvodnění, jde-li o vyřešení základní otázky, zda jsou dány důvody ve smyslu § 138 o. s. ř., přičemž namítá, že se uvedený soud nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti závěru vyvozeného ze srovnání výše jejího příjmu z invalidního důchodu a předpokládanými náklady, neboť vůbec neřešil, v jakém vztahu je částka, která jí po úhradě nákladů zbude, k částkám, od kterých se odvíjí posuzování sociálních poměrů či hmotné nouze. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že tuto otázku v jejích věcech posuzují obecné soudy zcela rozdílně, jako je tomu např. v případě usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2014 č. j. 72 Ad 15/2014-16, a tvrdí, že se svým příjmem z invalidního důchodu je nemálo nad hranicí chudoby, navíc zde existuje jiná okolnost odůvodňující osvobození, a sice závažné onemocnění. 6. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že v meritu věci probíhá dovolací řízení, přičemž není zřejmé, zda Nejvyšší soud její dovolání neodmítne z procesních důvodů či zda dovolací řízení nezastaví, a že ústavní stížnost podala v zájmu ochrany svých práv, která by případně byla ohrožena uplynutím lhůty k podání ústavní stížnosti. Současně dala Ústavnímu soudu na zvážení, zda nerozhodnout v této věci až po skončení zmíněného dovolacího řízení, v němž mohou být zásahy do ústavně garantovaných práv zhojeny. 7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 29 NSČR 82/2014 s tím, že účastnice daného dovolacího řízení se nacházela ve stejné procesní situaci, tj. nebyla zastoupena advokátem, ovšem na rozdíl od ní ji soud k odstranění daného nedostatku vyzval. Dle stěžovatelky bylo tedy dovolacímu soudu známo, jak má postupovat, a proto je prý s podivem, proč vůči ní nebyla splněna poučovací povinnost. III. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 10. V prvé řadě stěžovatelka namítá, že nebyla obvodním soudem vyzvána k tomu, aby odstranila nedostatek podmínky (dovolacího) řízení, kterou je povinné právní zastoupení, přičemž poukazuje na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení sp. zn. 29 NSČR 82/2014. Jak plyne z tohoto usnesení, v případě, kdy dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem (a nemá sám odpovídající právnické vzdělání), směřuje proti usnesení, kterým odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, vzniká specifická procesní situace, neboť otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, nemůže hodnotit (jak stanovuje zákon) soud prvního stupně, protože by to vedlo k absurdním důsledkům v podobě neukončeného řetězce rozhodnutí o (ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení. 11. Jde-li o způsob (či způsoby) řešení dané procesní situace, toto je věcí Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud by mohl zasáhnout až v případě, že by bylo zvoleno řešení, s nímž je spojeno porušení některého z ústavně zaručených základních práv (procesní povahy); samotná skutečnost, že jednotlivé senáty Nejvyššího soudu postupují rozdílně, ještě takovéto porušení nezakládá, byť by jistě bylo namístě procesní postup sjednotit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává dovolacímu soudu "za vzor" postup, který zvolil ve věci vedené po již zmíněnou sp. zn. 29 NSČR 82/2014, a kde dospěl k závěru, že se musí zabývat otázkou, zda jsou u dovolatelky splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu § 30 o. s. ř., a v kladném případě že sám takového zástupce ustanoví. Vycházel z toho, že záměrem dovolatelky bylo zajistit si povinné zastoupení pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí jejího insolvenčního návrhu pro vady, a následně dospěl k závěru, že se na straně stěžovatelky jedná o bezúspěšné uplatňování práva (a dovolací řízení proto zastavil). 12. V nyní