III.ÚS 2883/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2883/14 ze dne 20. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Tabery, dříve Novákové, zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem, sídlem Májová 23, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č. j. 21 Cdo 1179/2014-292, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2013 č. j. 12 Co 622/2012-250 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. května 2012 č. j. 15 C 177/2008-184 (ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2012 č. j. 15 C 177/2008-213), za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a DONEX PRAHA - CZ s. r. o., sídlem Komenského 131/10, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), přičemž se domáhala, aby je Ústavní soud zrušil a spolu s nimi i v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud"), tvrdíc, že jimi bylo protiústavně zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejší účastnici jako žalované na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), požadovaná z titulu náhrady škody způsobené pracovním úrazem. Vedlejší účastnici (žalované) a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (jako vedlejší účastnici na straně žalované) bylo uloženo zaplatit na účet českého státu na nákladech zálohovaných státem 4 833 Kč (výrok II), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 119 048 Kč (výrok III) a dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelky citovaný rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III a IV potvrzen (výrok I), ve výroku II byl změněn tak, že se České republice právo na náhradu nákladů zálohovaných státem nepřiznává (výrok II), a dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 491 Kč (výrok III) a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že dne 13. 6. 2005 utrpěla při plnění pracovních úkolů u vedlejší účastnice pracovní úraz, resp. že její současný zdravotní stav je "v příčinné souvislosti" s jí uváděným pádem. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; nadto shledal, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v dané věci měl být vydán rozsudek pro uznání, k čemuž uvedla, že usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 15 C 177/2008-11 okresní soud podle § 114b o. s. ř. uložil vedlejší účastnici, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k žalobě, přičemž ze spisu neplyne, že by tuto výzvu vedlejší účastnice neobdržela. Po marném uplynutí lhůty vydal okresní soud rozsudek pro uznání ze dne 23. 9. 2008 č. j. 15 C 177/2008-15. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 21. 11. 2008 č. j. 12 Co 559/2008-30, a to z důvodu namítaného nesprávného obsazení soudu, aniž by zkoumal další odvolací námitku, že vedlejší účastnici nebylo doručeno již zmíněné usnesení č. j. 15 C 177/2008-11. V dalším řízení bylo dle názoru stěžovatelky povinností vedlejší účastnice toto tvrzení prokázat, a to jednak výpovědí pracovnice okresního soudu Nikol Soukupové, jednak výpovědí toho, kdo příslušnou obálku u vedlejší účastnice rozlepoval, tj. Mgr. Jiřího Stádníka. Ten byl přitom slyšen dne 8. 6. 2009 (č. l. 72 a násl. soudního spisu), ale k této skutečnosti se nevyjádřil. Jde-li o svědkyni Nikol Soukupovou, z napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, kdo z účastníků důkaz její výpovědí navrhl, resp. z reakcí účastníků při jednání u odvolacího soudu dne 16. 10. 2013 (č. l. 240) plyne, že ji pozval samotný krajský soud. Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 bylo třeba všechny důkazy uplatnit (až na výjimky ve smyslu § 205a o. s. ř.) do konce řízení před soudem prvního stupně, takže uvedený důkaz je opožděný, důležitější však je - z hlediska práva na spravedlivý proces - ta skutečnost, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení vyzval vedlejší účastnici k procesní aktivitě ohledně otázky doručení usnesení podle § 114b o. s. ř., a když tato byla pasivní, sám předmětný důkaz vyhledal a provedl. Nejvyšší soud v souvislosti s touto dovolací námitkou poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který však řešil skutkově i procesně jinou situaci, kde žalovaná netvrdila, že usnesení podle § 114b o. s. ř. neobdržela, resp. tato skutečnost byla nesporná, zatímco zde obsah spisu hovoří o opaku. 6. Stěžovatelka vytkla okresnímu i krajskému soudu, že nepřipustily provedení důkazu nahrávkou rozhovoru mezi ní, svědkem Mgr. Jiřím Stádníkem a svědkyní Lucií Christophovou ze srpna 2005. Tuto nahrávku uplatnila při jednání soudu dne 16. 4. 2012 (č. l. 165), v důsledku pochybení svědka Franze Taberyho ji krátce po jejím pořízení ztratila ze své dispozice a nalezla ji opět až dne 6. 4. 2012. Proč nahrávka byla jako důkaz navržena až v závěrečné fázi řízení před soudem prvního stupně, je uvedeno v žalobě na obnovu řízení podané v souvisejícím řízení (pozn.: v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 174/2007), přičemž důvody nejsou podstatné, neboť podle § 119a odst. 1 o. s. ř. účinného do 30. 6. 2009 byla tato nahrávka jako důkaz uplatněna včas. Odvolací soud se tedy mýlí, pokud uvádí, že bylo její povinností už v žalobě navrhnout důkazy způsobilé prokázat, že při plnění pracovních povinností utrpěla zranění, neboť tak mohla učinit do konce posledního jednání před soudem prvního stupně dne 16. 4. 2012. Vložení nahrávky do spisu uvedeného dne okresní soud nedovolil, a tak k odvolání přiložila její přepis, přičemž její obsah nedovoluje jiný závěr, než že dne 13. 6. 2005 k pracovnímu úrazu došlo, a také z ní plyne, že svědek Mgr. Jiří Stádník opakovaně před soudem lhal. Okresní soud daný důkazní návrh opominul, krajský soud pak dospěl k závěru, že nebylo možné k tomuto důkazu přihlížet, neboť byl získán bez souhlasu jmenovaného, a proto nezákonným způsobem. S tím stěžovatelka nesouhlasí z důvodu, že Mgr. Jiří Stádník nevystupoval jako soukromá osoba, ale jako jednatel žalované, a svědkyně Lucie Christophová jako zaměstnankyně, a dále proto, že se změnila hmotněprávní úprava dané problematiky; v tomto ohledu poukázala na ustanovení § 86 a § 88 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s tím, že otázka použitelnosti daného důkazu je věc jiná, než je uplatnění práva na náhradu škody, kde se postupuje s ohledem na § 3079 odst. 1 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů, že záznam byl použit k ochraně jejích práv (na ochranu zdraví) a že v kolizi s právem jmenovaných osob měl soud dát přednost těmto jejím právům. V této souvislosti poukázala na rozdílnou judikaturu obecných soudů a vytkla dovolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že platí zcela jiná hmotněprávní úprava (a že ani nesdělil, zda se tato právní úprava vůbec uplatní, ač byl prvním soudem, který se k této otázce mohl vyjádřit). V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka tuto svou argumentaci podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). 7. V pořadí třetím pochybením obecných soudů mělo dle stěžovatelky být nesprávné hodnocení důkazů, včetně "zkreslení" její výpovědi, v důsledku čehož mají být soudní rozhodnutí nepřezkoumatelná, v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a tím, co by bylo zjištěno, kdyby důkazy byly hodnoceny náležitým způsobem, a také jsou v nich opomenuty důležité důkazy. Z některých důkazů totiž nebyla vyvozena žádná skutková zjištění a jiná jsou extrémně nesprávná; konkrétně stěžovatelka poukázala na výpověď svědkyně Šárky Barvínkové, jež po