III.ÚS 2909/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2909/14 ze dne 4. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky VB Leasing CZ, spol. s r. o., IČ 60751606, Heršpická 813/5, Brno, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem Údolní 48, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014 č. j. 30 Cdo 4185/2013-23, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2013 sp. zn. 19 Co 271/2013 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty Exekutorského úřadu Brno-město ze dne 16. dubna 2013 č. j. 159 EX 00194/13-006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka podala soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Krejstovi exekuční návrh podle rozhodčího nálezu Mgr. Martina Dvořáka jakožto rozhodce, který byl jmenován na základě rozhodčí doložky sjednané mezi stěžovatelkou (jako oprávněnou) a povinným v úvěrové smlouvě uzavřené dne 8. 3. 2011. Soudní exekutor tento návrh zamítl s odůvodněním, že ujednání o rozhodčí doložce sjednané mezi účastníky tak, že rozhodce bude určen soukromou právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem podle § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), je absolutně neplatné. 2. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudního exekutora potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti všem výrokům napadeného rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo shora uvedeným usnesením Nevyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud s odkazem na usnesení ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 konstatoval, že pokud rozhodčí nález nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný výsledek tohoto rozhodování, neboť rozhodce byl určen na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1112/2013. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků 3. Stěžovatelka má za to, že judikaturu Nejvyššího soudu k problematice rozhodčích doložek (za stěžejní považuje sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), které si je vědoma, je třeba podrobit kritice. Uvádí, že závěry vtělené do naposled uvedeného usnesení Nejvyššího soudu nereflektují později přijatou novelu zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb. Instituty, které Nejvyšší soud v rámci uvedeného usnesení podrobil analýze, nebyly zákonodárcem nově konstituovány, nýbrž uvedenou novelou zákona o rozhodčím řízení došlo k jejich upřesnění. Stěžovatelka má proto za to, že zákonná upřesnění jsou plně aplikovatelná i na období před 1. 4. 2012 (tj. před účinností zákona č. 19/2012 Sb.). 4. Podle § 19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení si strany mohou určit postup vedení sporu také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Stěžovatelka má s odkazem na § 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení za to, že i před novelou tohoto zákona č. 19/2012 Sb. si mohly strany rozhodčí smlouvy dohodnout postup, dle kterého se jejich spor bude rozhodovat. Účelem změny § 19 (zařazením nového odstavce 4) zákona o rozhodčím řízení bylo pouze upřesnění, že na pravidla pro rozhodčí řízení nepostačí pouze odkázat, nýbrž musí být vtělena přímo do rozhodčí smlouvy. Podle stěžovatelky je pak podstatné, že domluví-li se strany na pravidlech rozhodčího řízení a učiní je předmětem své dohody zákonem předvídaným způsobem (připojením k rozhodčí smlouvě), je nerozhodné, zda daná pravidla vydalo arbitrážní centrum, a strany tato pravidla pouze převzaly, či zda si tato pravidla strany samy vytvořily. 5. Stěžovatelka dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (na něž je v nyní napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu činěn výslovný odkaz, přičemž obdobný závěr byl přijat ve všech napadených rozhodnutích), podle něhož je neplatná rozhodčí doložka, jež určuje rozhodce právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, resp. takto vydaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Stěžovatelka se domnívá, že zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 neplatnost rozhodčí doložky dovodilo tak, že odkaz na arbitrážním centrem vydaný rozhodčí řád nebyl relevantní, a tudíž k volbě rozhodce nedošlo zákonným způsobem, pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 se již bez dalšího uvádí, že rozhodce, který byl zvolen právnickou osobou, jež není stálým rozhodčím soudem, není zvolen platně. Stěžovatelka proto měla za to, že s ohledem na modifikaci závěrů Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 na něj odkazujícími rozhodnutími, a rovněž novelou zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb., mělo být její dovolání shledáno přípustným. 6. Stěžovatelka zastává názor, že je třeba ctít dohodu stran v tom, jakým způsobem budou určeny osoby, které budou daný spor rozhodovat, a to i za situace, že se strany dohodnou, že spor bude rozhodovat osoba určená někým jiným. Zákon o rozhodčím řízení a ani žádný jiný zákon nezakládá výlučnou působnost stálým rozhodčím soudům ve vytváření rozhodčích pravidel, podle kterých se bude konkrétní spor řídit, nezakládá ani výlučnou působnost stálých rozhodčích soudů ve vztahu ke jmenování rozhodců. Naopak poskytuje těmto stranám oprávnění rozhodce zvolit přímo i nepřímo. Tato možnost nepřímého určení rozhodce je přitom zákonem o rozhodčím řízení umožněna od samotného počátku jeho účinnosti. Zákonem č. 19/2012 Sb. bylo pouze upřesněno, že rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou (tzv. appointing authority). V daném případě se smluvní strany dohodly tak, že rozhodce bude určen právě prostřednictvím appointing authority. Tato osoba byla navíc rozhodčí doložkou limitována ve výběru rozhodce (požadavek na vysokoškolské právnické vzdělání, trestněprávní bezúhonnost). Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby pouze z titulu toho, že appointing authority není stálým rozhodčím soudem, byla automaticky shledána její podjatost. 7. V daném případě byla předmětem posouzení rozhodčí doložka, kterou stěžovatelka uzavřela s podnikatelem na straně druhé. Úvahy odvolacího soudu o aplikaci práva na ochranu spotřebitele tedy nejsou z tohoto důvodu namístě. Soudy při úvahách o platnosti a neplatnosti rozhodčích doložek v současné době nezohledňují rozdíl mezi rozhodčí doložkou uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem a doložkou uzavřenou mezi dvěma podnikateli. Sám zákonodárce přitom v souvislosti s novelou zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb. konstatoval, že institut rozhodčího řízení v obchodních vztazích velmi dobře funguje, a tudíž řada opatření, která byla touto novelou zavedena, má dopady pouze do vztahů se spotřebitelem. 8. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že předmětná rozhodčí doložka stanovuje zcela jasný, jednoduchý a transparentní mechanismus, dle kterého má být rozhodce ad hoc určen. Hledat za této situace důvody pro shledání její neplatnosti je pak v rozporu s elementární ústavní zásadou respektu ke smluvní autonomii stran, jakož i s právní jistotou stran. 9. Účastníci řízení ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v zásadě toliko odkázali na obsah napadených rozhodnutí, Ústavní soud tak nepovažoval za nutné je stěžovatelce zasílat k replice. Pouze odvolací soud vedle odkazu na judikaturní závěry dovolacího soudu, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel, se vyjádřil k argumentaci stěžovatelky stávající právní úpravou zákona o rozhodčím řízení (tj. ve znění zákona č. 19/2012 Sb.), a to v tom smyslu, že odkázal na nutnost výkladu novelizovaného ustanovení § 19 odst. 4 a § 7 odst. 1 ve věcné souvislosti s novelizovaným § 4 odst. 4, kterým bylo výslovně určeno, kdo může být rozhodcem ze spotřebitelských smluv. III. Formální předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla s