III.ÚS 2956/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2956/14 ze dne 16. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti INVEST IN REAL s.r.o., se sídlem Markova 600/6, 158 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem Buzulucká 6, 160 00 Praha 6 proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Harrachov č. j. Výst. 604/2006-R ze dne 16. 4. 2012, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje sp. zn. OÚPSŘ 216/2012-238-rozh. ze dne 31. 8. 2012, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 125/2012-111 ze dne 19. 3. 2014 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 79/2014-43 ze dne 27. 6. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před správními orgány a správní soudy Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 79/2014-43 ze dne 27. 6. 2014 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 125/2012-111 ze dne 19. 3. 2014, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje sp. zn. OÚPSŘ 216/2012-238-rozh. ze dne 31. 8. 2012. Tímto rozhodnutím Krajský úřad Libereckého kraje zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Harrachov č. j. Výst. 604/2006-R ze dne 16. 4. 2012, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby Administrativní budovy - školícího střediska Kamenice (včetně napojení stavby na inženýrské sítě) na pozemku parcelní číslo X v katastrálním území Harrachov a rozhodnuto též o námitkách stěžovatelky. Z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Krajský úřad Libereckého kraje již dvakrát (rozhodnutím ze dne 25. 3. 2008, č. j. OÚPSŘ 45/2008 a rozhodnutím ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. OÚPSŘ 336/2008 - 328 - rozh.) zrušil rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Harrachov, neboť se neztotožnil s jeho závěrem, že návrhu na vydání územního rozhodnutí lze vyhovět. Zatímco prvostupňový stavební úřad vycházel z toho, že územním plánem se vymezuje funkční využití plochy pouze v obecné rovině, nikoliv pro konkrétní stavbu nebo konkrétního investora, a proto určení plochy výhradně pro potřebu výstavby provozní budovy Správy Krkonošského národního parku (dále jen "KRNAP") nelze považovat za závazné, naopak Krajský úřad Libereckého kraje jako odvolací orgán konstatoval, že určení plochy výhradně pro výstavbu budovy Správou KRNAP v územním plánu sídelního útvaru Harrachov je plně závazné a návrhu stěžovatele na územní rozhodnutí pro stavbu administrativní budovy tak nelze vyhovět. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí pak prvostupňový stavební úřad tento názor nadřízeného správního úřadu respektuje a návrh na územní rozhodnutí zamítá, jeho rozhodnutí pak nadřízený stavební úřad v ústavní stížností napadeném rozhodnutí potvrzuje, když odvolání stěžovatelky zamítá. Krajský úřad Libereckého kraje jako odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí zdůrazňuje, že podle obecně závazné vyhlášky Města Harrachova č. 6 ze dne 22. 9. 1999, o závazných částech změn č. 3a, 3b, 3c, 5b územního plánu sídelního útvaru Harrachov, je předmětná plocha určena výhradně pro stavbu provozní budovy Správy KRNAP, což vylučuje jakoukoliv jinou stavbu. Toto ustanovení se do územního plánu sídelního útvaru Harrachov dostalo na základě návrhu Správy KRNAP, přičemž předmětné území původně vůbec nebylo určeno k zastavění. Navrhovaný záměr, kromě rozporu se stanovenou funkčností plochy, odporuje také požadavku územního plánu, podle kterého lze na předmětné ploše vystavět budovu nejvýše o dvou nadzemních podlažích s využitým podkrovím. Předmětnou stavbu by bylo možné v dané lokalitě umístit pouze tehdy, pokud by zastupitelstvo města Harrachov schválilo příslušnou změnu územního plánu, což ovšem bylo zastupitelstvem v průběhu řízení o návrhu na vydání územního rozhodnutí zamítnuto. Krajský soud v Hradci Králové správní žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Klíčovou spornou právní otázkou bylo, zda je individualizované stanovení funkčního využití lokality v čl. 3 obecně závazné vyhlášky města Harrachov v souladu se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném ke dni 31. 12. 2006. Soud poukázal na skutečnost, že předmětem soudního řízení nebyla otázka zákonnosti územního plánu sídelního útvaru Harrachov, coby opatření obecné povahy, nýbrž zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí návrhu na vydání územního rozhodnutí, přesto se však vzhledem k věcné provázanosti obou otázek vyjádřil i k problematice územního plánování. Územní plán vyjadřuje nezadatelné právo obce koncipovat využití svého území a jakékoliv vměšování státu do této činnosti by mělo být výjimečné. Je plně v kompetenci zastupitelstva obce, aby v rámci územního plánu vymezilo funkční využitelnost pozemků patřících do území obce. Konkretizace využití předmětné plochy byla do územního plánu sídelního útvaru Harrachov začleněna na základě žádosti Správy KRNAP pro účely výstavby provozní budovy. Bez tohoto doplnění územního plánu by předmětná plocha nebyla vůbec určena k zastavění. Soud z této skutečnosti dovodil, že zastupitelstvo města Harrachova vyjádřilo jasnou vůli, že pokud má být daná lokalita zastavěna, pak pouze objektem Správy KRNAP. Takové rozhodnutí je podle soudu pochopitelné vzhledem k postavení a významu Správy KRNAP pro oblast Krkonošského národního parku a pro blízké okolí. Soud dále odmítl názor stěžovatelky, že konkretizace funkčního určení plochy v obecně závazné vyhlášce města Harrachov (čl. 3) je pouhým doplňujícím textem bez normativní povahy. Podle soudu je nepřípustné, aby si adresáti územního plánu vybírali, které části obecně závazné vyhlášky obce považují za závazné a které nikoliv. Takový postup by byl v rozporu s ústavním právem územně samosprávných celků na samosprávu. Zastupitelstvo města Harrachov navíc odmítlo žalobkyní iniciovaný návrh na změnu územního plánu, čímž projevilo svou politickou vůli, kterou musí moc výkonná i soudní respektovat. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Připomenul, že ačkoli účelem řízení o kasační stížnosti není nahrazovat řízení o zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s., nelze se vyhnout otázce, jestli byl čl. 3 obecně závazné vyhlášky města Harrachov v souladu s právním stavem ke dni vydání správního rozhodnutí, a zda bylo možné k němu přihlédnout v rámci soudního přezkumu krajským soudem s tím, že správní orgány nejsou nezákonnost územního plánu oprávněny konstatovat. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 76/2010 - 91 ze dne 3. 12. 2010 Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že předmětné ustanovení čl. 3 obecně závazné vyhlášky města Harrachov nelze považovat za vadné. Územní plán sídelního útvaru Harrachov v prvé řadě stanoví obecný regulativ, podle nějž předmětná plocha není určená k zastavění. Až teprve v druhé řadě obsahuje územní plán výjimku z tohoto obecného regulativu. Tato výjimka je však zcela legitimním výrazem samosprávy a jí projeveného zájmu mít na svém území budovu Správy KRNAP, která je v daném místě významnou veřejnou organizací. Z hlediska poslání a úkolů Správy KRNAP je také logické, že tato organizace v minulosti projevila zájem vystavět svou provozní budovu právě v místě, kde k tomu jiné osoby nejsou oprávněny. Ve vztahu k tvrzeným zásahům do vlastnického práva Nejvyšší správní soud uzavřel, že do vlastnického práva stěžovatelky bylo zasaženo zcela legitimním a legálním způsobem, když orgány veřejné moci neumožnily realizaci záměru stavby, který je v rozporu s územním plánem. Na dodržování územního plánu totiž nepochybně existuje výrazný veřejný zájem. Stěžovatelka územní plán znala, případně měla možnost se s ním seznámit v době, kdy předmětný pozemek kupovala, přičemž samo vlastnictví pozemku nestačí k realizaci výstavby. II. Tvrzení stěžovatelky Stěžovatelka proti všem výše rekapitulovaným rozhodnutím, která k ústavní stížnosti přikládá, podává ústavní stížnost z důvodu porušení jejích základních práv vyplývajících z Ústavy, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Konkrétně namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 12 k Úmluvě. Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány, jakož i správní soudy neposoudily správně (respektive vůbec) zákonnost té části územního plánu, která je podkladem všech vydaných a stěžovatelkou napadených rozhodnutí. Jinak by ji musely shledat nezákonnou, a tudíž ji neaplikovat. Správní orgány i soudy rezignovaly