III.ÚS 2961/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2961/14 ze dne 9. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Březinové, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2014, č. j. 1 To 342/2014-70, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava) usnesením ze dne 14. 1. 2014 č. j. OKFK-500/TČ-2014-252503 zahájil trestní stíhání stěžovatelky pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 366 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který spáchala ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 0 Nt 509/2014 vzal stěžovatelku do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu, kdy vazba započala od okamžiku jejího zadržení, tj. ode dne 14. 1. 2014 v 06.00 hodin. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 1 To 67/2014 instanční stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1591/14 ze dne 11. 6. 2014 stěžovatelčinu ústavní stížnost proti oběma usnesením obecných soudů odmítl coby návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 5. 2014 č. j. 0 Nt 220/2014-56 rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatelka ponechává ve vazbě, neboť u ní i nadále trvají vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídka převzetí záruky důvěryhodné osoby nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib stěžovatelky nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se dohled probačního úředníka nestanoví a podle § 73a odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídka peněžité záruky nepřijímá. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením k instanční stížnosti stěžovatelky podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušil a nově rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatelka i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a, c) tr. řádu, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídky převzetí záruky konkretizovanými důvěryhodnými osobami nepřijímají, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib daný stěžovatelkou nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se dohled probačního úředníka nad stěžovatelkou nestanoví, podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžitých záruk specifikovaných osob nepřijímá . V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se nezabýval otázkou, zda existují "specifické indikace" skutečné potřeby veřejného zájmu odůvodňující její ponechání ve vazbě, které nehledě na presumpci neviny převáží nad principem respektování osobní svobody. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí ESLP ve věci Letellier proti Francii, Müller proti Francii, Jecius proti Litvě či Rokhlin proti Rusku. Obecné soudy též nedostály své povinnosti zkoumat, zda pokračující omezení osobní svobody je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. Důvod prodloužení vazby založily na neodůvodněných spekulativních závěrech, které odporují skutkovým zjištěním. Dále stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nepostupoval v souladu s § 74 odst. 3 tr. řádu; dovozuje, že vady usnesení soudu prvního stupně, které stížnostní soud konstatoval, byly závažné, a tudíž ji měl podle § 74 odst. 3 in fine tr. řádu propustit z vazby. Krajský soud ztotožnil vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu pouze s hrozbou vysokého trestu, což není dostačující vysvětlení. Neadekvátní jsou odkazy soudu na její finanční zázemí. Nalezení částky 100 000 euro u rodičů na Slovensku postrádá přímou souvislost s možností je použít pro zahraniční cestu, a zajištění těchto prostředků vylučuje jejich využití k útěku. Stěžovatelka zpochybňuje význam zjištění ohledně finančních zdrojů dalších svých rodinných příslušníků. Vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu není dán proto, dovozuje dále stěžovatelka, že "dotčené osoby (jejichž jména lze jednoduše vyčíst z usnesení o zahájení trestního stíhání) v trestní věci Radka Březiny byly procesně vyslechnuty", a tedy "lze jen stěží uvažovat o tom, že by bylo možné jejich výpověď dodatečně ovlivnit". Krajský soud prakticky vyloučil možnost, aby záruku důvěryhodné osoby poskytl příbuzný obviněného. Tento soud rovněž nepřijatelně porušil zásadu presumpce neviny, jestliže v souvislosti se zárukou nabídnutou farářem konstatoval, že "návštěvy mší svatých ani víra zřejmě nedokázaly zabránit obviněné v páchání trestné činnosti". Stěžovatelka konečně polemizuje se závěry krajského soudu, podle kterého by ztráta peněžních prostředků složených coby peněžitá záruka neměla relevantní dopady do majetkové sféry konkretizovaných osob. Dovozuje, že krajský soud se finanční situací těchto osob nezabýval a obracel pozornost pouze k předpokládané výši škody. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších