III.ÚS 2974/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2974/14 ze dne 23. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. nezletilého Adama Brožíka, zastoupeného zákonnou zástupkyní Mgr. Martinou Horynovou a 2. nezletilého Radomíra Dubského, zastoupeného zákonnou zástupkyní Ing. Šárkou Dubskou, obou právně zastoupených Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88a, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014 č. j. 30 A 61/2014-89, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření dle § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Stěžovatelé se ústavní stížností dožadují, aby Ústavní soud pro namítané porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl zamítnut jejich návrh na vydání předběžného opatření ve věci umístění stěžovatelů do Mateřské školky v Jilemnici. Současně navrhli, aby Ústavní soud podle § 80 zákona o Ústavním soudu vydal předběžné opatření, kterým se Krajskému úřadu Libereckého kraje a Mateřské škole v Jilemnici ukládá "snést přijetí a umístění Adama Brožíka a Radomíra Dubského k předškolnímu vzdělávání v Mateřské škole v Jilemnici, Spořilovská 994, příspěvkové organizaci, a to s účinností ode dne vydání tohoto opatření". Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen žalovaný) rozhodnutími ze dne 25. 6. 2014 č. j. KULK 41231/2014 OŠM 540/2014 a č.j. KULK 41244/2014 OŠM 541/2014 zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí Mateřské školy v Jilemnici, kterými nebyli stěžovatelé přijati počínaje dnem 1. 9. 2014 k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole z důvodu, že nesplnili požadavky stanovené v § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o ochraně veřejného zdraví"). Proti rozhodnutím žalovaného podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, kterou spojili s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž by soud žalovanému a Mateřské škole v Jilemnici uložil (obdobně jako je navrhováno v řízení o ústavní stížnosti) snést (jejich) přijetí a umístění k předškolnímu vzdělávání v Mateřské škole v Jilemnici. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové návrh na vydání předběžného opatření zamítl. V odůvodnění s odkazem na rozhodná ustanovení zákona č. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že nepřijetí dítěte ve věku tří let (věku stěžovatelů) k předškolnímu vzdělávání do mateřské školy je "záležitostí jak zákonem předvídanou, tak v reálném životě běžnou a nijak výjimečnou" a "nelze konstatovat, že by tato skutečnost představovala diskriminaci dětí nepřijatých k předškolnímu vzdělávání v tom smyslu, že by tím bez dalšího docházelo k omezení jejich osobního rozvoje a sociální integrace", přičemž je "diskutabilní, zda péče v mateřské škole vůbec spadá pod čl. 33 Listiny chráněné subjektivní veřejné právo na vzdělání". Soud proto nepřisvědčil názoru stěžovatelů, že "by moment jejich nepřijetí k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole představoval hrozící vážnou újmu ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s." a současně uvedl, že neobstojí ani jejich ničím nepodložená obava z délky soudního řízení, a potažmo předpoklad zmaření významu soudního rozhodnutí ve vztahu k ochraně jejich práv. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud, aniž nařídil ústní jednání, "situaci" (již v žalobě i v návrhu předestřeli) hodnotil extrémně vadně jak po stránce právní tak i skutkové, svévolně opomenul zásadní a rozhodné skutečnosti a provedl "extrémní selekci tvrzení a zúžení skutkového stavu tak, aby návrh stěžovatelů mohl především zamítnout...". V podrobnostech krajskému soudu stěžovatelé vytýkají, že 1. se nevypořádal s námitkou, že vydání pravomocného rozsudku ve lhůtách obvyklých nebude mít předvídatelně již reálný význam a nemůže poskytnout ani přiměřenou ochranu jejich právům a svobodám, 2. řádně se nezabýval s "hlavní" námitkou hrozby diskriminace, jestliže "naplnění skutkové podstaty diskriminace vůbec nevyloučil", 3. dopustil se extrémně vadného posouzení a hodnocení kvality a intenzity hrozící újmy, když "mnohé aspekty" újmy "svévolně a ve významném rozsahu zredukoval a pominul", 4. rozhodnutí opřel především o argument neexistence právního nároku na přijetí do mateřské školky, jakož i o argument, že obava z obvyklé délky soudního řízení není důvodná a nebyla ničím podložena, v důsledku čehož zatížil své rozhodnutí nedostatkem odůvodnění, 5. svévolně se nezabýval tvrzením, že hrozí porušení práva na svobodné (beztrestné) rozhodování o zásahu do svého organismu pouze jejich zákonným zástupcem, jakož i jim zaručeného práva na vzdělání, 6. explicitně se odmítl zabývat zjištěním, jaká újma (a komu) hrozí z vydání předběžného opatření, a konečně 7. vůči soudu namítají, že jeho úvahy, jakož i odůvodnění rozhodnutí jsou nejen nedostatečné, ale i "absolutně jednostranné, zcela nevyvážené" a "nevyvolávají dojem nezávislé justice". Nejen pro důvody výše uvedené, nýbrž i proto, že řízení před krajským soudem bylo přerušeno pro probíhající řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. PI. ÚS 16/14, což má za následek další prodloužení doby řízení, jakož i z důvodu "reálné hrozby diskriminace" a porušování jejich práv a svobod (započaté k 1. 9. 2014) a "odůvodněných pochybností" v nestrannost soudního řízení před krajským soudem, stěžovatelé podávají i návrh na nařízení předběžného opatření dle § 80 zákona o Ústavním soudu (viz výše). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci je potřebné především zdůraznit, že nejde o hodnocení věci samé (nepřijetí stěžovatelů k předškolnímu vzdělávání v mateřské školce), nýbrž výlučně o posouzení, zda aplikace ustanovení § 38 s. ř. s. správním soudem, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Podle § 38 věty prvé s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může soud předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav. Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Též opakovaně připomněl, že posouzení podmí