III.ÚS 3023/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3023/14 ze dne 5. 2. 2015 N 25/76 SbNU 349 Zjevný rozpor mezi právními závěry soudu a skutkovými zjištěními založenými ve spisu správních orgánů, ve vztahu ke způsobu, jímž byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 5. února 2015 sp. zn. III. ÚS 3023/14 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Kotalíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Vránou, advokátem, se sídlem Na Skalce 765/17, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2014 č. j. 10 Afs 53/2014-72, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2014 č. j. 10 Af 26/2013-33, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2012 č. j. 8692/12-1300 a rozhodnutím Finančního úřadu v Milevsku - dodatečným platebním výměrům ze dne 11. dubna 2012 č. j. 16957/12/098970302616, 16975/12/098970302616, 17019/12/098970302616, 17032/12/098970302616, 17054/12/098970302616, 17062/12/098970302616 a 17076/12/098970302616, jimiž bylo rozhodnuto o doměření daně z přidané hodnoty a stěžovatelově povinnosti zaplatit penále, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2014 č. j. 10 Afs 53/2014-72 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2014 č. j. 10 Af 26/2013-33 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2014 č. j. 10 Afs 53/2014-72 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2014 č. j. 10 Af 26/2013-33 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů, a to pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Finanční úřad v Milevsku (dále jen "správce daně", s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, vstoupil ke dni 1. 1. 2013 do jeho pozice Finanční úřad pro Jihočeský kraj) doměřil stěžovateli shora napadenými výměry daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2007, 3. čtvrtletí 2007, 4. čtvrtletí 2007, 1. čtvrtletí 2008, 2. čtvrtletí 2008, 3. čtvrtletí 2008, 4. čtvrtletí 2008 a současně s tím mu sdělil povinnost zaplatit penále. Odvolání stěžovatele proti těmto rozhodnutím správce daně bylo napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (původní žalovaný, dále jen "odvolací správní orgán", do jehož pozice vstoupilo s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ke dni 1. 1. 2013 Odvolací finanční ředitelství) zamítnuto. 3. Žalobu proti rozhodnutí původního žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl, neboť stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění zdanitelných plnění dle § 72 odst. 1 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud pak shora napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelem podanou kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu s tím, že závěry zde uvedené potvrdil. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků 4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v postupu, kterým mu byla vyměřena dodatečná daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2007 a za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2008 za použití nevhodně zvolených pomůcek namísto dokazování, aniž pro takový způsob vyměření daně byly splněny podmínky, a dále, že subjekt, který byl pro účely stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek vybrán, nebyl s navrhovatelem zcela srovnatelný. 5. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu daňového řízení poukázal na řadu důkazů svědčících o tom, že se zdanitelná plnění v jednotlivých zdaňovacích obdobích uskutečnila. Navrhované výpovědi svědků správce daně odmítl provést s tím, že by nemohly vést k odstranění vzniklých pochybností, považoval je za zbytečné, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Rovněž nebylo přihlédnuto k předloženým listinným důkazům (kopie stavebních deníků z některých stavebních akcí). Stěžovatel se domnívá, že mu správce daně znemožnil unést důkazní břemeno, resp. vyvrátit pochybnosti správce daně tak, aby nebylo nutné stanovit daň pomocí pomůcek, které správce daně má nebo které si opatří. 6. Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem, jakým mu správce daně stanovil daň podle pomůcek. Ke stanovení daně pomocí pomůcek došlo paušálním způsobem, když správce daně sám přiznal, že na svém teritoriu nemá subjekt srovnatelný se stěžovatelem. Stěžovatel považuje takto stanovenou daň (stanovení výdajů ve výši 80 %) za zcela zavádějící a v rozporu se skutečnou realitou, a ve svém důsledku pro něj za likvidační. Správce daně tak porušil zejména § 98 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, podle něhož má správce daně při tomto způsobu stanovení daně přihlédnout rovněž ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly uplatněny. 7. Tvrzení stěžovatele ohledně nevhodně stanovených pomůcek, jež stěžovatel uvedl ve svém vyjádření ze dne 27. 9. 2012, v průběhu odvolacího správního řízení však krajský soud nezohlednil a ani se s ním dostatečně nevypořádal a taktéž jej nevzal v úvahu ani Nejvyšší správní soud. Základ daně byl stanoven zcela zavádějícím způsobem a znamená ekonomickou likvidaci stěžovatele. Takové stanovení daně považuje stěžovatel za výraz zjevného faktického omylu, a daň tak nebyla stanovena v souladu se zákonem. 8. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s těmi, které stěžovatel uplatnil již v žalobním a kasačním řízení, a proto považuje za dostatečné odkázat na odůvodnění svého rozsudku. Nadto pouze poukázal na judikaturu Ústavního soudu k otázkám rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonným podmínkám pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek. Nejvyšší správní soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. 9. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti rovněž odkázal na příslušné pasáže svého rozsudku, kde se podrobně zabýval tím, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, když neunesl důkazní břemeno. Má za to, že nelze stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že mu byla daň dodatečně vyměřena rozhodnutím vydaným v procesně vadném řízení založeném na nesprávném hodnocení důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl vydání nálezu, jímž se ústavní stížnost zamítá. 10. Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v případě dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2007 a 1. až 4. čtvrtletí 2008 nebyla správcem daně vyměřena daňová povinnost za použití pomůcek, ale dokazováním. Námitka stěžovatele ohledně použití nevhodně zvolených pomůcek namísto dokazování, stejně jako námitka, že subjekt vybraný za účelem stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek nebyl se stěžovatelem zcela srovnatelný, jsou proto nedůvodné. Dále rozvedl zjištění, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní, a vyjádřil se též k jednotlivým stěžovatelovým námitkám stran jeho důkazních návrhů. Uvedl, že důkazní prostředky předložené stěžovatelem v průběhu daňové kontroly i v odvolacím řízení nebyly způsobilé prokázat faktické uskutečnění zdanitelných plnění podle jednotlivých dokladů ani to, v jakém rozsahu byla plnění poskytnuta. Odvolací finanční ředitelství navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti. 11. Finanční úřad pro Jihočeský kraj odkázal na odůvodnění rozhodnutí vydaných v této věci, resp. argumentaci týkající se stěžovatelovy důkazní nouze, v obdobném duchu jako Odvolací finanční ředitelství se vyjádřil též ke stěžovatelovým důkazním návrhům a jejich hodnocení. Ve shodě s vyjádřením odvolacího finančního ředitelství pak Finanční úřad pro Jihočeský kraj uvedl, že v projednávaném případě nebyla stěžovatelova daňová povinnost na dani z přidané hodnoty stanovena správcem daně podle pomůcek, nýbrž dokazováním. Finanční úřad pro Jihočeský kraj navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. 12. Stěžovatel možnosti repliky nevyužil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stíž