III.ÚS 3027/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3027/14 ze dne 11. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OBCHODNÍ FIRMA KUČERA spol. s r. o., se sídlem Sedlčany, Šafaříkova 27, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, AK se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1241/2014-316, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-228 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2012 č. j. 11 C 104/2011-190, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 9. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2014 a doplněné podáním ze dne 22. 9. 2014 doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2014, se OBCHODNÍ FIRMA KUČERA spol. s r. o., se sídlem v Sedlčanech (dále též jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1241/2014-316, případně též rozhodnutí obecných soudů tomuto rozhodnutí předcházející, vydaná v řízení o vyloučení nemovitosti z exekuce. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 15. 11. 2010 rozsudkem sp. zn. 6 To 79/2010 Vrchní soud v Praze mimo jiné uložil obviněným J. Ž. a P. K. povinnost uhradit poškozené (nyní stěžovatelce) částku 10 678 318 Kč, představující škodu způsobenou jí trestným činem. Tento trestní rozsudek sloužil jako exekuční titul pro následné exekuční řízení, v jehož rámci byla vydána rozhodnutí napadená nynější ústavní stížností. Dne 26. 1. 2011 usnesením č. j. 23 EXE 135/2011-18 Okresní soud v Příbrami k návrhu oprávněné (nyní stěžovatelky) nařídil dle výše citovaného trestního rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010 exekuci na majetek povinných J. Ž. a P. K. pro pohledávku 10 678 318 Kč, a exekucí pověřil JUDr. Dalimila Miku, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen "soudní exekutor"). Dne 10. 5. 2011 exekučním příkazem č. j. 120 EX 509/11-48 soudní exekutor nařídil prodej specifikovaných nemovitostí v obci a k. ú. Dobříš ve vlastnictví I. Ž. (dále jen "žalobkyně"), bývalé manželky povinného J. Ž. I. Ž. se excindanční žalobou proti žalované (nyní stěžovatelce) v řízení podle části třetí o. s. ř., ve spojení s exekučním řádem, domáhala vyloučení nemovitosti (bytové jednotky) z exekuce s tím, že nepatří do společného jmění manželů, ale do jejího výlučného vlastnictví. Dne 30. 10. 2012 rozsudkem č. j. 11 C 104/2011-190 Okresní soud v Příbrami (dále jen "exekuční soud") - poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek č. j. 11 C 104/2011-75 byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 20 Co 441/2011-106 - vyloučil z exekuce specifikované nemovitosti v obci a k. ú. Dobříš ve vlastnictví žalobkyně (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Exekuční soud dospěl k závěru, že návrh na vyloučení nemovitostí z exekuce byl důvodný. Dne 12. 6. 2013 rozsudkem č. j. 20 Co 174/2013-228, doplněným usnesením ze dne 30. 7. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-237, Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek exekučního soudu ze dne 30. 10. 2012 č. j. 11 C 104/2011-190 potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud mimo jiné uvedl, že důkazy, jimiž žalobkyně vyvrátila právní domněnku o tom, že nemovitost by měla být součástí společného jmění manželů, nebyly žádným relevantním způsobem vyvráceny, a to ani z pohledu jejich posouzení ve vztahu k vymáhanému závazku vzniklému v důsledku trestné činnosti povinného, na které se žalobkyně nepodílela, ani o ní nevěděla. Dne 18. 6. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 1241/2014-316 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-228, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-237, odmítl (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30 734 Kč (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že žalovaná v dovolání přípustnost dovolání nevymezila, a z jeho obsahu bylo zřejmé, že nesouhlasila s hodnocením důkazů týkajících se nabytí finančních prostředků žalobkyní odvolacím soudem, a zpochybněním skutkového závěru namítala nesprávné právní posouzení věci. Nedostála tak požadavku, který na dovolání klade zákon; pro tuto vadu nešlo v dovolacím řízení pokračovat. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů "došlo k významnému porušení ústavně zaručených základních práv", porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků. Byla toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry je extrémní rozpor, neboť "závěry vyslovené obecnými soudy nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu." Obecné soudy tak prý extrémním způsobem vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Žádný z provedených důkazů na důvodnost ani oprávněnost žaloby o vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce neukazoval, a v řízení nebylo dostatečně prokázáno, jakým způsobem příbuzní žalobkyně měli nabýt vysoké množství finančních prostředků. Stěžovatelka poukázala na čestné prohlášení obviněného J. Ž. z 3. 1. 2014 a dodatek k němu ze dne 10. 2. 2014, ve kterém potvrdil, že předmětné nemovitosti byly výnosem z jeho trestné činnosti. Nemovitosti jsou v současné době ve vlastnictví obhájce obviněného a právního zástupce žalobkyně. Stěžovatelka tvrdí, že vylučovací žalobě nemělo být vyhověno. Stěžovatelka dále nesouhlasila s náhradově nákladovým výrokem II napadeného usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 6. 2014 a byla toho názoru, že výše náhrady nákladů dovolacího řízení je nepřiměřeně vysoká, neboť v tomto řízení bylo v porovnání s předcházejícími řízeními úkonů nejméně. Opakovaně a dosud marně žádala o vydání opravného usnesení. Závěrem stěžovatelka uvedla, že v její věci "došlo k excesu, který nemá toliko povahu běžného porušení podústavního práva,... nýbrž toto vybočení má naopak charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku nerespektování pravidel upravujících řízení." IV. Dovolací soud ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2015 k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že pokud jde o výrok o nákladech dovolacího řízení, uložil žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobkyni 30 734 Kč. Návrhem ze dne 14. 7. 2014 stěžovatelka požádala o opravu usnesení ve výroku o těchto nákladech. Dovolací soud usnesením ze dne 2. září 2014 č. j. 30 Cdo 1241/2014-377 tento návrh zamítl. Uvedl, že nalézací soud stanovil výši odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální výše odměny a zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 77/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jež byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (s účinností od 7. 5. 2013) zrušena. Odvolací soud za použití § 150 o. s. ř. pak nepřiznal žalobkyni vyšší náklady, než jaké by jí mohly být přiznány podle vyhl č. 484/2000 Sb. s odůvodněním, že odměna stanovená podle § 8 ve spojení s § 7 bodem 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je mnohonásobně vyšší, že je třeba respektovat, jaké měl účastník na počátku řízení legitimní očekávání ve vztahu k nákladům řízení a že žalobkyně nižší odměnu akceptovala. Dovolací soud vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno až po zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb., stanovil výši odměny již podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z těchto důvodů dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Stěžovatelka v replice na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že se se stanoviskem dovolacího soudu neztotožňuje, i nadále trvá na plné oprávněnosti a důvodnosti podané ústavní stížnosti, a v podrobnostech odkázala na text ústavní stížnosti. V. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém by