III.ÚS 307/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 307/05 ze dne 10. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti FLOW CLIMA, s. r. o., se sídlem Praha 4, Baarova 2, IČ: 43001335, zastoupené Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Brandýs nad Labem, Komenského nám. 56, pracoviště Nitranská 19, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 č. j. 29 Odo 1373/2004-91, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2004 č. j. 12 Cmo 83/2004-76 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2004 č. j. 32 Cm 398/2000-57, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví usnesení uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž podle jejího názoru mělo ze strany obecných soudů dojít nesprávnou aplikací a interpretací předpisů tzv. jednoduchého práva. Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou podanou v roce 2000 proti žalované společnosti TECHNO NISA, s. r. o. (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení zboží, které žalovaná odebrala, ale podle smluvních ujednání nezaplatila. Jednalo se o řadu vyfakturovaných pohledávek stěžovatelky vzniklých převážně v roce 1996. Protože však na majetek žalované byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2000 č. j. 27 K 185/98-28 prohlášen konkurs s účinky prohlášení k témuž datu, byla její žaloba rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2004 č. j. 32 Cm 398/2000-57 zamítnuta, ačkoli o prohlášení konkursu stěžovatelka nevěděla, neboť údaje o konkursu byly do obchodního rejstříku zapsány až ke dni 10. 10. 2003 a první přezkumné jednání bylo dne 19. 4. 2001. Stěžovatelka v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 545/99 dovozuje, že na projednávaný případ bylo nutno per analogiam aplikovat ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), což podle jejího názoru znamená, že řízení v její věci mělo být po podání žaloby ihned přerušeno s tím, že v něm bude pokračováno až po skončení konkursního řízení. Tento svůj právní názor opírá o údajně shodné stanovisko vyjádřené v komentáři k ustanovením § 20 odst. 8 a § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání autorů JUDr. Jaroslava Zelenky, PhD. a JUDr. Jolany Maršíkové (LINDE PRAHA, a. s., 2002). Ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005 č. j. 29 Odo 1373/2004-91 stěžovatelka namítá, že závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání v projednávané věci je účelový, přičemž v odůvodnění rozhodnutí použitý "přepjatě formální výklad" ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jde údajně nad rámec zákonné normy a dovolací soud tak svým postupem porušil právo stěžovatelky domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. II. Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 398/2000, z něhož zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou proti žalované společnosti TECHNO NISA, s. r. o. domáhala zaplacení částky 71 986,- Kč s příslušenstvím z důvodu nezaplacení celkem pěti splatných faktur za zboží řádně dodané a převzaté žalovanou. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 1. 2004 č. j. 32 Cm 398/2000-57 tuto žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka se sice domáhala zaplacení předmětné celkové částky spolu s 19% úrokem z prodlení z částek 1 190,- Kč, 29 250,- Kč, 1 190,- Kč, 11 208,- Kč a z částky 29 148,- Kč na základě řádně vystavených faktur, jejichž splatnost vypršela v roce 1996 a 1997, ale teprve v prosinci 2003 zjistila, že na majetek žalované (nyní úpadce) byl prohlášen před podáním žaloby konkurs. Tato skutečnost byla v průběhu řízení potvrzena čtením úplného výpisu z obchodního rejstříku žalované. Krajský soud, aniž by se dále zabýval meritem věci, žalobu zamítl s poukazem na skutečnost, že žalovaná za této procesní situace není v projednávaném sporu pasivně legitimována, neboť se jedná o subjekt, na jehož majetek byl před podáním žaloby prohlášen konkurs [ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání]. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací v rozsudku ze dne 16. 8. 2004 č. j. 12 Cmo 83/2004-76 uvedl, že v dané věci nelze zpochybnit skutečnost, že nároky uplatněné stěžovatelkou patří do konkursní podstaty úpadce, neboť jde o závazky, které vznikly ještě před prohlášením konkursu dne 13. 9. 2000, přitom na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatelka svoji pohledávku do konkursního řízení nepřihlásila, neboť od okamžiku prohlášení konkursu mohou být nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, uplatněny jen v řízení zahájeném proti správci konkursní podstaty úpadce. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání vymezila podle jejího názoru zásadní právní otázku tak, zda v případě podání žaloby proti úpadci poté, co na majetek úpadce byl již prohlášen konkurs, je třeba řízení, v případě pohledávek, které je třeba přihlásit do konkursu, přerušit až do skončení konkursního řízení [ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. s) zákona o konkursu a vyrovnání], či zda je možné postupovat podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání a žalobu pro nedostatek věcné pasivní legitimace zamítnout. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 3. 2005 č. j. 29 Odo 1373/2004-91 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč; přitom se nepřihlíží k příslušenství pohledávky. V otázce přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem vycházel dovolací soud z názoru (s odkazem na závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9), že v daném případě je třeba ve smyslu výše citovaného ustanovení o. s. ř. zkoumat tuto přípustnost ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. V dané věci však odvolací soud rozhodl o souhrnném nároku, který sestává ze čtyř samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to z nároků na zaplacení úhrady za zboží dodané žalované v různých časových úsecích; přitom ani v jednom z těchto nároků nejde o částku převyšující stanovený limit 50 000,- Kč. Proto podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. rozhodl dovolací soud o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti. III. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Krajský soud v Ústí nad Labem pouze ve stručnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že v době, kdy podala stěžovatelka žalobu na zaplacení dodaného zboží, byl již na majetek úpadce prohlášen konkurs. Z tohoto důvodu veškerý majetek spolu s právy a povinnostmi s ním spojenými přešel na správce konkursní podstaty. Jestliže tedy podala stěžovatelka v této situaci žalobu proti úpadci, nikoli proti správci konkursní podstaty, soud musel žalobu zamítnout a potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Jako poslední obdržel Ústavní soud obsáhlé vyjádření Nejvyššího soudu ČR, v němž se dovolací soud podrobně, prostřednictvím předsedy senátu - JUDr. Zdeňka Krčmáře (ve smyslu ustanovení § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), zabýval jak námitkami stěžovatelky, tak především problematikou kumulace nároků uplatňovaných v soudním řízení jednou žalobou. V této souvislosti JUDr. Krčmář poukázal na institut tzv. objektivní kumulace nároků, jehož podstatou je souběžné uplatn