III.ÚS 3077/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3077/14 ze dne 23. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmanova 31/36, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2014 č. j. 6 Tdo 762/2014-23, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 č. j. 12 To 459/2013-508 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 10. 2013 č. j. 2 T 2/2013-475, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2014, J. U. (dále jen obviněný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestní věci Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 2/2013. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 15. 10. 2013 rozsudkem č. j. 2 T 2/2013-475 Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a odsoudil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců; současně obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 481 438 Kč, a se zbytkem nároku na náhradu škody poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění okresní soud mimo jiné uvedl, že z provedených důkazů se nepodařilo zjistit, zda si obviněný pohonné hmoty v daném objemu přisvojil, tedy zda je z benzínových stanic skutečně odčerpal, nebo zda tato čerpání, uhrazená platebními tankovacími kartami, byla po dohodě s obsluhou čerpací stanice pouze fiktivní s následným rozdělením zisku. Podle názoru okresního soudu byla právě druhá z těchto možností pravděpodobnější, neboť tomu nasvědčovaly zjištěné okolnosti. Dne 6. 2. 2014 usnesením č. j. 12 To 459/2013-508 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného i státního zástupce proti rozsudku okresního soudu ze dne 15. 10. 2013 č. j. 2 T 2/2013-475 podle § 256 tr. řádu zamítl. Odvolací soud odvolací námitky obviněného neakceptoval a konstatoval, že okresní soud se věcí pečlivě zabýval, zákonným způsobem provedl celou řadu důkazů, které mohly k jejímu objasnění přispět, řádně je hodnotil samostatně i ve všech vzájemných souvislostech, a jeho skutkové závěry - byť s nimi obviněný nesouhlasí - mají plnou oporu v provedeném dokazování. Pouhý pravděpodobnostní závěr okresního soudu ohledně toho, zda šlo o faktické odčerpávání pohonných hmot či toliko o navyšování dokladových položek na účtech na úkor poškozené společnosti, a to ve spolupráci s pracovníky čerpacích stanic, nemůže na daném důkazním stavu fakticky nic změnit. Navíc se objektivně mohlo jednat o kombinaci obou způsobů. Dne 25. 6. 2014 usnesením č. j. 6 Tdo 762/2014-23 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2014 č. j. 12 To 459/2013-508 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Konstatoval, že dovolací námitky směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní, neboť obviněný soudům nižších stupňů vytýkal v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná (nedostatečná) skutková zjištění. Takové námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný, podřadit nelze. Nezjištění skutečnosti, zda obviněný pohonné hmoty skutečně odčerpal nebo bylo jejich čerpání pouze fiktivní s následným rozdělením zisku, nebylo pro hodnocení dané věci a zhodnocení jednání obviněného jakožto přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, rozhodné. Zjištěné určující skutečnosti pak nedávají prostor k pochybnostem, že obviněný jednal úmyslně - a to v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací soud též konstatoval, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry, není extrémní nesoulad. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel argumentaci obecných soudů, dle nichž v trestním řízení nemusí být zjištěn způsob, jakým konkrétním jednáním se dopustil trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, případně jeho reálnost a možnost uskutečnění, označil za nepřípadnou, nepřípustnou a rozpornou s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187). Stěžovatel dále poukázal na právo na spravedlivý proces a obecným soudům vytkl, že obžaloba a rozsudek v rozporu s ustanovením § 89 odst. 1a) a b) tr. řádu neobsahovaly popis skutku; obecné soudy též podle stěžovatele pochybily, pokud nezjišťovaly pohnutky a okolnosti vedoucí ke spáchání trestného činu, neprovedly veškeré důkazy, a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2087/2007 se nevypořádaly s relevantními námitkami, vyvracujícími usvědčující důkazy; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293) a usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451) k otázce tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel dále poukázal na zásadu presumpce neviny a polemizoval se skutkovými závěry obecných soudů ohledně páchání trestné činnosti po období od 3. 1. 2012 do 28. 2. 2012. Tyto závěry považoval za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, a porušující zásadu in dubio pro reo, neboť "soud sám tvrdí, že není prokázáno, jakým konkrétním jednáním mělo dojít ke spáchání přečinu zpronevěry"; poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04. V části III ústavní stížnosti stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytkl nedostatečné provedení důkazů a nehodnocení konkrétních skutečností, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Poukázal na rovnost zbraní a kontradiktornost řízení, jako prvky spravedlivého procesu, opětovně na zásadu in dubio pro reo a opakoval svá výše již uvedená tvrzení o porušení jednotlivých článků Ústavy, Listiny a Úmluvy. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že podstatou argumentace v ústavní stížnosti bylo jen opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených v řízení před okresním soudem, odvolacím soudem i soudem dovolacím, s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251), dostupný též na http://nalus.usoud.cz ], Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda ř