III.ÚS 3085/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3085/14 ze dne 25. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2014, č. j. 56 Co 301/2014-110, a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 7. 2014, č. j. 11 Nc 85/2014-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva garantovaná jí čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 7. 2014, č. j. 11 Nc 85/2014-48, bylo k návrhu T. J. (zde vedlejší účastník) rozhodnuto o předběžném opatření, jímž byl nezletilý syn stěžovatelky a vedlejšího účastníka předán do péče vedlejšího účastníka a stěžovatelce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1.000,- Kč měsíčně, a to až do právní moci rozsudku o úpravě poměrů k nezletilému. Soud prvního stupně shledal, že jsou dány důvody pro zatímní úpravu poměrů rodičů k nezletilému. Poukázal přitom na to, že v předmětné věci probíhá řízení o úpravě poměrů k nezletilému, jeho rodiče jsou dosud manžely, kteří až do svého rozchodu společně bydleli v H1, odkud se stěžovatelka odstěhovala do místa svého současného pobytu. Nezletilý byl oběma rodiči zapsán do základní školy v H2, kde měl v září 2014 nastoupit povinnou školní docházku. Rodiče se po rozchodu dohodli na střídavé péči o nezletilého, avšak v současnosti mezi nimi dochází k rozporům, v důsledku čehož nejsou schopni domluvit se na výkonu péče o nezletilého. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nejvhodnějším řešením nastalé situace je, aby nezletilý pobýval u otce, tedy v prostředí, na které je zvyklý a kde má nastoupit školní docházku. 3. Proti usnesení soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Plzni však svým usnesením ze dne 8. 8. 2014, č. j. 56 Co 301/2014-110, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že ve věci jsou nepochybně dány důvody pro zatímní úpravu poměrů nezletilého, když spory mezi rodiči nezletilého ohledně jeho výchovy přetrvávají do současnosti. Pokud se týče nezletilého, tento je situací mezi rodiči frustrován, když bývá dokonce přítomen jejich hádkám. Dle názoru odvolacího soudu je zde tedy třeba předběžně upravit poměry účastníků, neboť bez této úpravy by neshody rodičů mohly mít vážné a nepříznivé důsledky pro výchovu nezletilého a jeho další nerušený vývoj. Rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, aby nezletilý až do rozhodnutí soudu ve věci samé pobýval u otce, tedy v místě, kde nezletilý vyrůstal, navštěvoval mateřskou školu a kde má nastoupit základní školní docházku, pak odvolací soud označil za správné. Odvolací soud dále apeloval na to, aby nezletilému byl v dostatečném rozsahu umožněn styk se stěžovatelkou, neboť není přípustné, aby došlo k narušení vztahů mezi nimi. K námitce podjatosti soudkyně, která o věci rozhodovala v prvním stupni, odvolací soud uvedl, že tuto neshledal důvodnou. III. 4. Rozhodnutí soudů obou stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítala, že předběžné opatření bylo vydáno na základě návrhu vedlejšího účastníka, když důvodem mělo být jeho nepravdivé a pomlouvačné tvrzení, že stěžovatelka má problémy s alkoholem, které si však nalézací soud před vydáním rozhodnutí o předběžném opatření vůbec neověřil. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že hlavním důvodem pro vydání předběžného opatření byla podjatost soudkyně soudu prvního stupně, Mgr. Šárky Slavíkové, která ve věci rozhodovala a která je dle názoru stěžovatelky v přátelském vztahu s právním zástupcem vedlejšího účastníka, s nímž se zná ze studií a jehož manželka je rovněž soudkyní Okresního soudu v Klatovech. Stěžovatelka dále označila rozhodnutí soudu prvního stupně za účelové, když dle jejího názoru nebyl Okresní soud v Klatovech k jeho vydání místně příslušný, neboť místně příslušným by s přihlédnutím ke skutečnému bydlišti nezletilého (shodné s bydlištěm stěžovatelky) měl být Okresní soud Plzeň - sever. I přes uvedenou místní nepříslušnost však ve věci rozhodl Okresní soud v Klatovech. Dle stěžovatelky se tak stalo proto, že v případě, kdy by věc byla postoupena místně příslušnému soudu, by podjatá soudkyně ztratila vliv na výsledek řízení. IV. 5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů. 6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. 7. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. 8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. 9. S přihlédnutím k výše uvedenému tak Ústavní soud může podrobit rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, ústavněprávnímu přezkumu, avšak jak vyplývá z povahy věci, podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17). 10. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud předně nemohl učinit závěr, že by napadená rozhodnutí byla příkladem svévole obecných soudů. Z napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že soudy obou stupňů shodně