III.ÚS 3139/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3139/14 ze dne 26. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem Drážné 934, Štramberk, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014 č. j. 13 Co 233/2014-671, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I vydané v řízení "o změnu úpravy rodičovské odpovědnosti a úpravu styku". I. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 90 P 332/2007 se podává následující: Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem 1. 2. 2012 č. j. 90P 332/2007-315 svěřil na dobu do rozvodu a po rozvodu manželství nezletilé J. K., P. K., V1. K. a V2. K. do výchovy matky I. K (nyní S.); otce nezletilých (stěžovatele) zavázal platit na nezletilé výživné a rozhodl o úpravě jeho styku s nezletilými. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2012 č. j. 13 Co 275/2012-401 tento rozsudek potvrdil. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2013 č. j. 90P 332/2007-585 Okresní soud v Novém Jičíně v řízení "o změnu úpravy styku, o úpravu výživného u zletilého P., o změnu výkonu rodičovské odpovědnosti u nezl. V2. a V1." rozhodl (výrokem II) tak, že nezletilí V1. a V2. se odnímají z výchovy matky a svěřují do výchovy stěžovatele, a v dalších výrocích (I, III až VIII) rozhodl o výživném, o zastavení řízení o úpravu styku stěžovatele, o předběžné vykonatelnosti a o nákladech řízení. Podrobné odůvodnění rozsudku soudu je účastníkům řízení známo, pročež je na tomto místě netřeba znovu reprodukovat. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II změnil, a návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilého V1. a V2. zamítl (výrok I); ve zbývající napadené části co do výroků III, IV, VI a VII rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení (výrok II). Co do změny výchovy nezletilých V1. a V2. odvolací soud po opětovném posouzení provedených důkazů, jakož i s přihlédnutím ke všem skutečnostem, jež v řízení vyšly najevo, dospěl k závěru, že právní posouzení věci soudem prvního stupně nebylo přiléhavé, neboť i přes své "proklamace" dostatečně nepřihlédl k tomu, že předmětem řízení byla otázka změny poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností, a nikoli posouzení podmínek pro výchovu dítěte u toho či onoho z rodičů, jak je tomu "při prvním rozhodování o výchově dítěte", čímž důsledně nerespektoval odlišná kritéria, která pro změnu již provedené úpravy platí. Uvedl, že oba nezletilí byli posledním rozhodnutím soudu (z 13. 9. 2012) svěřeni do výchovy matky, a to na základě skutkového zjištění, že jejich výchovu zajistí lépe (i přes účast na negativních postojích dětí vůči otci), neboť děti matku výrazně preferovaly a výchova otce pro ně s ohledem na jeho "násilnickou povahu", jakož i pro neurotickou tenzi V1. a útlý věk V2. nebyla vhodná. Soud prvního stupně založil své nynější rozhodnutí naopak na závěru, že "otec je lépe výchovně způsobilý než matka", a tudíž je v zájmu nezletilého V1., aby "i přes špatný psychický stav a odmítání otce" byl svěřen do jeho výchovy stejně jako nezletilý V2., který "žádný problém ve vztahu k otci nemá, ale mít by mohl", čímž "nekriticky" přejal závěry znaleckého posudku, aniž by tento důkaz konfrontoval s ostatními v řízení provedenými důkazy a důsledně se vypořádal se záporným postojem nezletilého V1. Odvolací soud důvod k závěru o zásadní změně skutkového stavu oproti poslední úpravě výchovy nezletilých, jež by byla způsobilá pro tak "razantní zásah", jakým je změna výchovy, oproti soudu prvního stupně neshledal. Uvedl, že oba nezletilí výrazně preferují matku, k níž mají silnou citovou vazbu a v jejíž péči řádně prospívají; děti matku respektují a vzájemně si pomáhají a jejich vazby jsou silné, a ani chování a školní výsledky V1.nesvědčí o zhoršení výchovné způsobilosti matky či jejím "slabém" vedení. U otce i nadále přetrvává snížená výchovná způsobilost spočívající v jeho impulsivním chování, promítajícím se do dalších konfliktů s V1.; bagatelizování chování otce přitom označil za nepřijatelné, neboť je na rodiči, aby konfliktní situaci, byť vyvolanou dítětem, zvládl způsobem přiměřeným okolnostem, neohrožujícím zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýkajícím se jeho lidské důstojnosti (§ 884 odst. 2 o. z.). I když byl v řízení vskutku zjištěn vliv matky na negativním "nastavení" V1. vůči otci, nelze jej přeceňovat, jelikož právě výchovný přístup otce a jeho úsilí zvrátit poslední rozhodnutí o výchově V1. s ohledem na jeho povahu mu zjevně nesvědčí a vede k jeho další traumatizaci, stále trpí neurotickou tenzí, pro kterou nebyla výchova otce shledána vhodnou, a jeho stav se dále vyvinul v úzkostně depresivní poruchu. Podle odvolacího soudu je zjevné, že na psychickém stavu V1. i na jeho odmítání otce se podílejí oba rodiče, avšak odpovědnost za jejich výchovné nedostatky nemůže jít k tíži nezletilého v podobě změny výchovného prostředí, neboť by šlo o postup odporující jeho zájmu. Pro změnu výchovy nezletilého V2., kterému stávající stav vyhovuje, je šťastný a spokojený a v jehož poměrech se nic nezměnilo, soud prvního stupně žádný smysluplný důvod neuvedl a neshledal jej ani soud odvolací. Odvolací soud proto uzavřel, že důvody odůvodňující změnu rozhodnutí, kterým byli nezletilí svěřeni do péče matky, nedosáhly intenzity změny poměrů v žádném z jejích aspektů. II. V ústavní stížnosti stěžovatel oponuje skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu a vytýká mu, že je řádně nezdůvodnil. V podrobnostech namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem ustanovený znalec pochybil a proč není možno z jím zpracovaného posudku vycházet, absentuje i hodnocení stanoviska kolizního opatrovníka, a z rozhodnutí není ani patrno, z čeho odvolací soud dovodil, že o nezletilého V1. neměl zájem, když toliko navrhoval jeho dočasný pobyt v neutrálním prostředí, jenž by vedl k vymanění ze škodlivého vlivu matky a usnadnil případný přechod do jeho péče. Dále namítá, že odvolací soud při svém rozhodování ohledně změny poměrů pominul existenci § 27 odst. 2 věta druhá zákona o rodině, resp. § 889 věta druhá o. z., když nevzal v potaz, že mu matka nezletilých neumožňovala vídat se se syny, což byl také stěžejní důvod, pro který o změnu výchovy usiloval; okolnost, že došlo k výrazné změně poměrů, shledává též v "zásadním zhoršení nastavení nezl. V1." vůči němu, jakož i v nově diagnostikované poruše osobnosti matky, v důsledku níž významně poklesly její výchovné předpoklady. Odvolacímu soudu oponuje rovněž v jeho tvrzení o vlastní "násilnické povaze" s tím, že není zřejmé, z jakého "objektivního důkazu" soud čerpal, když o takovém chování hovořila toliko matka nezletilých, která je vůči němu "silně negativně nastavená"; "nálepku násilníka", kterou si "z tohoto řízení odnesl" pak pociťuje jako zásah do svého práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména dle čl. 10 Listiny. Namítá též, že odvolací soud nezletilého V1. nevyslechl, ačkoliv absenci tohoto výslech právě soudu prvního stupně sám vytkl; současně však uvádí, že názor dítěte, který odvolací soud akcentuje, je "hlavní problém vinoucí se celým řízením", neboť "V1. vlastní názor nemá" a je "pod dlouhodobým brutálním psychickým tlakem matky a jejímu přání své názory podřizuje". Podle stěžovatele má napadené rozhodnutí i "fatální důsledky" pro budoucno, neboť jeho styk s nezletilými se neuskutečňuje, přičemž výkon rozhodnutí ukládáním pokut bude zjevně neúspěšný, a tudíž - v konečném důsledku - představuje toto rozhodnutí i zásadní omezení ve výkonu jeho rodičovských práv. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Stěžovatel, dovoláv