III.ÚS 3141/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3141/14 ze dne 14. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Ľudmily Simeunovičové, zastoupené JUDr. Evou Borovskou, advokátkou, adresa: Štefánikova 7, 814 31 Bratislava, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování v ČR: JUDr. Petr Poledník, advokát, adresa: Příkop 843/4, 604 12 Brno - střed, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. července 2014 č. j. 33 Cdo 1536/2014-317, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. srpna 2013 č. j. 69 Co 386/2012-265 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2011 č. j. 18 C 103/2011-171, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi, stejně jako řízením, které jim předcházelo, byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že dne 17. 9. 2009 uzavřela s žalovanou společností ABA CZ, a. s. (dále jen "žalovaná") nájemní smlouvu na nájem pozemků v kat. území Bučovice, na nichž žalovaná zamýšlela vybudovat fotovoltaickou elektrárnu, resp. výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to na dobu 21 let. Tuto nájemní smlouvu žalovaná vypověděla s odůvodněním, že od svého investičního záměru upustila, neboť by po úpravě režimu výkupu elektrické energie nebyla schopna dostát svým závazkům hradit nájem z předmětných pozemků. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení sjednaného nájemného za období III. a IV. čtvrtletí roku 2010 a I. čtvrtletí roku 2011. Její žaloba byla obecnými soudy zamítnuta pro neplatnost předmětné nájemní smlouvy z důvodu její vnitřní rozpornosti (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "OZ"). S právním závěrem obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a považuje jej za velmi formalistický, neboť obě smluvní strany si podle předmětné smlouvy vzájemně plnily a to až do doby, v níž se žalovaná dostala s úhradou nájemného do prodlení. Stěžovatelka namítá, že při uzavírání smluv platí zásada smluvní volnosti a "zpravidla" je rozhodující vůle smluvních stran, která "může být fakticky odlišná od jejího písemného znění". Rozhodující je podle názoru stěžovatelky skutečnost, že smluvní strany svoji vůli realizovaly ve svých smluvních vztazích. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že provedené důkazy nesprávně zhodnotil a vyvodil z nich i nesprávný právní názor, neboť ta ustanovení nájemní smlouvy, která jsou v rozporu s ostatními články nájemní smlouvy, prý "ani de facto nenabyla účinnosti", proto se prý nelze ztotožnit s názorem, že by byla z výše uvedeného důvodu neplatná celá nájemní smlouva. Tím, že odvolací soud uvedl, že nájemní smlouva měla nabýt účinnosti teprve kolaudací fotovoltaické elektrárny a že žalovanou hrazené částky byly zálohy na nájemné, se podle názoru stěžovatelky postavil na stranu žalované a porušil tak princip rovnosti stran. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo údajně tím, že obecné soudy při výkladu nájemní smlouvy v projednávané věci neaplikovaly ustanovení § 35 odst. 1 OZ. Obecné soudy tak porušily i princip legitimního očekávání, neboť ze strany obecných soudů jí nebyla poskytnuta odpovídající soudní ochrana. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru o absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, měly současně zkoumat, zda na straně žalované užíváním předmětných pozemků nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a znevýhodnění stěžovatelky, která v označeném období nemohla své vlastnictví z důvodu uzavřené nájemní smlouvy užívat. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 291/2002). Nejvyšší soud podle tvrzení stěžovatelky porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy tím, že její dovolání odmítl, ačkoli stěžovatelka splnila podmínky přípustnosti dovolání. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem, napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelky zamítl, neboť podle jeho názoru je nájemní smlouva vnitřně rozporná, přičemž tyto rozpory nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 OZ a předmětná smlouva je proto neplatná ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 OZ. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se s výše uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a konstatoval, že rozpory mezi jednotlivými ustanoveními nájemní smlouvy (její čl. 13.2 je obsahově v rozporu s čl. 6 a 8) jsou natolik zásadní, že je nelze překlenout výkladem za použití výkladových pravidel § 35 OZ, a to ani za předpokladu přijetí závěru, že jde o spotřebitelskou smlouvu a tedy při aplikaci ustanovení § 55 odst. 3 OZ. Obě smluvní strany totiž prezentovaly svou vůli při uzavření smlouvy zcela rozdílně, neboť pronajímatelka dovozovala uzavření smlouvy s účinností ode dne jejího uzavření, nájemkyně naopak tvrdila, že vůlí stran bylo uzavřít smlouvu s účinností ode dne kolaudace fotovoltaické elektrárny, přičemž úplata bude doplacena zpětně od 1. 10. 2009. S ohledem na vnitřní rozpornost smlouvy nelze jednoznačně přisvědčit interpretaci vůle při uzavření předmětné smlouvy ani u jednoho z účastníků. Na jedné straně totiž smlouva obsahuje ujednání, že nájemní smlouva vstupuje v účinnost nejpozději od 1. 10. 2009 (čl. 8.2, 6.1 smlouvy) a na straně druhé odsunuje nabytí účinnosti smlouvy až na den kolaudace stavby. Nejedná se tedy o nejasnost formulace, ale o přímý a zásadní rozpor jinak určitých a srozumitelných ustanovení smlouvy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dovolatelka nesplnila předpoklady přípustnosti, neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. III. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (byť v této věci byl spisový materiál vyžádán). Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly ho při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mimo jiné tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatelky. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces zjevně v tom, že její dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné a tudíž nebylo věcně projednáno. K posouzení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) Ústavní soud připomíná, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení ze dne