III.ÚS 3200/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3200/14 ze dne 2. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Hynka Pangráce, zastoupeného JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem Vítězná 2959, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2014 č. j. 32 Cdo 1140/2013-199 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 30 Co 496/2011-173, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 30. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2014, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 10. 2011 č. j. 39 C 330/2009-120 bylo ke stěžovatelově žalobě na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, směřující proti žalované Dřevovýroba Chlum, spol. s r. o. (později ELDAS 2000 spol. s r. o.), rozhodnuto, že se žaloba na zaplacení částky 62 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítá (výrok I), že se zamítá i žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 196 881,20 Kč (výrok II) a že stěžovatel je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 166 759,20 Kč (výrok III). 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku II jednak potvrzen, a to co do částky 164 580,20 Kč, jednak změněn tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit 32 301 Kč (výrok I), ve výroku I a III (o nákladech řízení) byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není přípustné (ani) podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."). II. Argumentace stěžovatele 5. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že uvedený soud nerespektoval ústavní požadavky na provádění dokazování. Konkrétně prý bylo stěžovateli znemožněno objasnit věc svou výpovědí účastníka, a to na rozdíl od žalované, čímž byla porušena rovnost stran, resp. zbraní, další pochybení krajského soudu mělo spočívat v tom, že se nevyjádřil k jeho námitkám týkajícím se opomenutí důkazů, které soudu navrhoval, a také že se nevypořádal s námitkou směřující k tomu, že okresní soud zaměnil institut tvrzení nějaké skutečnosti (na straně žalované) s institutem jejího prokázání, dále pak že krajský soud nezmínil jeho námitku nesprávných skutkových zjištění učiněných okresním soudem, který měl vyvodit faktické i právní závěry z něčeho, co nemá oporu v provedeném dokazování (zejména pokud jde o otázku zániku závazku žalované provést dílo dle smlouvy), a konečně že v rámci odvolacího řízení mělo dojít k nepřípustnému prolomení zásady koncentrace řízení, když žalovaná předložila nové tvrzení ohledně zániku svého závazku provést dílo pro nemožnost plnění. Kromě toho rozhodnutí krajského soudu není dle stěžovatele dostatečně odůvodněno, resp. má vykazovat prvky nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti. 6. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítl, že se uvedený soud nevyjádřil k jeho námitce, podle které dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem potvrzujícím, nýbrž pozměňujícím. Má přitom za to, že postupem dovolacího soudu byl zbaven práva na takový postup, při kterém Nejvyšší soud v řízení o dovolání přihlíží též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Stěžovatel také odmítl, že by se v případě výroku odvolacího soudu o moderaci smluvní pokuty nejednalo o otázku zásadního právního významu, když v této otázce existuje rozdíl v přístupu Nejvyššího a Ústavního soudu. Nadto v době rozhodování byla teprve 6 měsíců účinná právní úprava v podobě nového občanského zákoníku, která značně posílila autonomii vůle účastníků závazkových vztahů, takže prý bylo třeba posoudit využitelnost dosavadní judikatury v prostředí nové právní úpravy. III. Formální předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Napadl-li však stěžovatel svou ústavní stížností rovněž (kasační) výrok II rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost "předčasná", resp. nelze ji považovat za přípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v tomto rozsahu soudní řízení dále probíhá a stěžovatel v jeho rámci může uplatňovat procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (k otázce přípustnosti ústavní stížnosti viz také bod 13 až 15). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu. 10. Jak patrno z napadeného rozsudku, krajský soud vycházel z toho, že závazek žalované (zhotovitelky) ze smlouvy o dílo zanikl z důvodu dodatečné nemožnosti plnění [§ 352 a násl. obchodního zákoníku (dále jen "obch. z.")], a to tím, že stěžovatel jako objednatel na přelomu července a srpna 2008 zasáhl do prováděného díla před jeho předáním; stěžovateli na základě smlouvy vznikl nárok na smluvní pokutu, to však pouze za období od 20. 6. 2008 (pozn.: dílo mělo být dokončeno do 19. 6. 2008) do 31. 7. 2008, a nikoliv již za období od 1. 8. 2008 do 25. 10. 2008 (pozn.: toho dne měl stěžovatel odstoupit od předmětné smlouvy), jak bylo v žalobě požadováno. Dále krajský soud shledal dohodnutou smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení jako nepřiměřeně vysokou a na základě ustanovení § 301 obch. z. ji snížil o jednu polovinu (tedy z částky 64 601,67 Kč na částku 32 301 Kč). Krajský soud se tak ztotožnil s názorem okresního soudu, že nastala dodatečná nemožnost plnění, na rozdíl od okresního soudu však nedospěl k závěru, že by předtím došlo k přerušení provádění díla ve smyslu § 551 odst. 1 obch. z. (a tudíž že na straně žalované nemohlo nastat prodlení ani v období od 20. 6. do 31. 7. 2008). 11. Z výše uvedeného v prvé řadě plyne, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku II tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit stěžovateli 32 301 Kč. Co do této částky by byl předmětný rozsudek krajského soudu sice (skutečně) rozsudkem "měnícím", ale současně (žalobě) "vyhovujícím"; co do zbytku žalované částky (tj. 164 580,20 Kč) pak šlo o rozsudek "potvrzující". Stěžovatelovo dovolání přitom (logicky) směřovalo právě proti "potvrzující" části rozsudku krajského soudu (viz č. l. 182 soudního spisu, srov. také § 236 odst. 2 o. s. ř.), takže se - ve vztahu ke stěžovateli - nemohlo jednat o situaci přepokládanou ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z toho je zřejmé, že Nejvyššímu soudu nelze vytknout, jestliže shledal, že stěžovatelovo dovolání mohlo být přípustné pouze s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. 12. Stěžovatel Nejvyššímu soudu také vytýká, ž