III.ÚS 3215/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3215/14 ze dne 26. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., t. č. Věznice Karviná - Fryštát, zastoupeného JUDr. Pavlem Kasalem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 1145/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 7 Tdo 708/2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. 2 To 96/2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 53 T 3/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. l tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. l tr. zákoníku, návodem k zločinu pohlavního zneužití podle § 24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, § 187 odst. l tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. l tr. zákoníku, dalším trojnásobným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. l tr. zákoníku, dalším přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. l tr. zákoníku. Za tyto trestné činy stěžovatele odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jímž byly postiženy věci specifikované ve výroku rozsudku. Podle § 226 písm. b) tr. řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro dva útoky, jimiž se měl dopustit trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku, a pro další útok, jímž se měl dopustit přečinu výroby a jiného nakládaní s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vrchní soud v Olomouci stěžovatelovo odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl a následné dovolání, které proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jej soudy uznaly vinným nedokonaným zločinem znásilnění, avšak svým jednáním nenaplnil zákonný znak uvedený v § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a dovozuje, že se nemohlo jednat o pokus zločinu znásilnění, neboť nesplnil podmínku, aby jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu; i kdyby šlo o pokus, soudy měly aplikovat ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti. Ve vztahu k jednání, které soudy posoudily jako přípravu zločinu znásilnění, stěžovatel uvedl, že s osobami, vůči kterým jeho jednání směřovalo, byl ve spojení pouze cestou elektronické komunikace, že soudy do odsuzujících výroků zahrnuly i případy, v nichž se jednalo o nezpůsobilý objekt, a že pominuly ustanovení § 20 odst. 3 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti za přípravu. Stěžovatel vytýká, že došlo k jeho odsouzení též pro virtuální činnosti spočívající v komunikaci "s neznámými osobami", kdy pouze "na zcela neznámých adresátech" spočívalo rozhodnutí ohledně "tématu komunikace a jejího ukončení". Pokud jde o jednání posouzené podle § 187 odst. l tr. zákoníku a o jednání posouzené podle § 202 tr. zákoníku, odkázal na argumentaci uplatněnou proti výroku o vině nedokonaným zločinem znásilnění. Výrok o vině přečiny posouzenými podle § 192 odst. l tr. zákoníku a podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku stěžovatel označil za nesprávný z toho důvodu, že k uložení souborů obsahujících dětskou pornografii do vyrovnávací paměti jeho počítače mohlo dojít automaticky při náhodném prohlížení cizích stránek. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim zpravidla adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu inkriminovaných jednání (resp. jeho pachatelství) než podústavní oponenturou obecným soudům, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Obecné soudy se nedopustily výkladového excesu ani v otázce posouzení stíhaných jednání coby trestných činů. Dlužno podotknout, že