III.ÚS 3225/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3225/14 ze dne 12. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Dvořáčka, zastoupeného JUDr. Filipem Pundou, advokátem Advokátní kanceláře Punda s. r. o., se sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec, proti výroku III rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. srpna 2014 č. j. 12 C 69/2014-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 3. 10. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2014 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 21. 11. 2014, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postupem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (zejména podle jejího čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3) a že byl zkrácen na svých právech podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě Allianz pojišťovny, a. s., stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 170 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 37 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 714 Kč (výrok III). II. Argumentace stěžovatele 3. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle které ve věci bagatelních pohledávek lze za přiměřenou výši nákladů řízení nutno považovat nanejvýš jednonásobek základu pohledávky [např. nálezy ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3011/11 (N 103/65 SbNU 423) a ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2358/12 (N 197/67 SbNU 545)]. V daném případě je zřejmé, že žalobkyně je jakožto pojišťovna odborně a personálně vybavena dostatečně na to, aby "formulářovou žalobu" (návrh na vydání platebního rozkazu) v tak jednoduché věci dokázala vypracovat a podat sama, jestliže dokázala sjednat zastoupení advokátem, což není o nic náročnější. Kromě toho stěžovatel upozornil, že mu nebyla doručena výzva k plnění, takže nebyla splněna podmínka ve smyslu § 142a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření účastníka řízení, replika stěžovatele 4. K tvrzení stěžovatele o nesplnění podmínky ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř., okresní soud uvedl, že ze spisu plyne, že stěžovateli byla na adresu X1, což je adresa jeho trvalého bydliště, zaslána tzv. předžalobní výzva ze dne 20. 6. 2013. Protože toto nebyla adresa uvedená v pojistné smlouvě (tam bylo uvedeno X2, může být pochybnost, zda jde o "poslední známou adresu" ve smyslu citovaného ustanovení, ovšem v situaci, kdy si stěžovatel na této adrese zásilky nepřebíral, lze mít za to, že o takovou adresu šlo. Navíc adresa trvalého pobytu podle centrální evidence obyvatel je doručovací adresou podle § 46b o. s. ř., takže při nedostatku adresy, kde by si stěžovatel fyzicky přebíral zásilky, lze doručovat na tuto adresu. Poukazuje-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, ta se dle okresního soudu vztahovala na případy, kdy byly ze strany žalobce za procesní pasivity žalovaného provedeny pouze korespondenční úkony nezbytné pro úspěch žaloby. O takový případ se však nejedná, neboť stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor, který řádně odůvodnil. Advokát se zúčastnil svým pracovníkem nařízeného ústního jednání a aktivně uplatňoval procesní práva žalobkyně, přičemž byl úspěšný, a tudíž není důvod ke krácení náhrady nákladů řízení, jež by žalobkyni podle občanského soudního řádu a advokátního tarifu náležela. Závěrem okresní soud poukázal na to, že žalované jako právnické osobě nelze upírat možnost nechat se zastoupit advokátem, a to s ohledem na provozní a ekonomické důvody. 5. Ve své replice stěžovatel odmítl argumentaci okresního soudu, že judikatura Ústavního soudu dopadá na případy, kdy žalobce provedl pouze korespondenční úkony, přičemž poukazuje na nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Okresnímu soudu dále vytýká formalistický přístup s tím, že nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly ovlivnit výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně při vymáhání bagatelní částky v řízení o tzv. formulářové žalobě. V daném případě jsou náklady řízení představovány částkou, která více než osminásobně převyšuje původní pohledávku, kdy formulářový typ žaloby nevyžaduje tolik času a úsilí jako podání běžné civilní žaloby. IV. Formální předpoklady projednání návrhu 6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový v daném případě k dispozici neměl. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu. 8. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel měl být postupem okresního soudu zkrácen na částce dosahující několik tisíc korun, o jakou částku přesně by mělo jít, ale z ústavní stížnosti zcela patrno není, nicméně je třeba vzít v úvahu, že náklady řízení, o kterých bylo napadeným výrokem III rozsudku okresního soudu rozhodnuto, nebyly tvořeny pouze odměnou advokáta (za 5 úkonů právní služby po 1 000 Kč), proti níž stěžovatel (zřejmě jen zčásti) brojí, ale i soudním poplatkem, náhradou jízdného či náhradou za zmeškaný čas. Vzhledem k bagatelní hodnotě "sporu", který je Ústavnímu soudu předkládán k řešení, jakož i "nemeritorní" povaze napadeného rozhodnutí, by bylo možné věc považovat za z hlediska ústavnosti za významnou, pokud by ji provázely další, ve své podstatě mimořádné skutečnosti; na stěžovateli přitom bylo, aby vysvětlil, z jakého důvodu napadené rozhodnutí vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 či usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), což se však nestalo. 9. Ústavní soud si je samozřejmě vědom existence poměrně rozsáhlé judikatury, ze které plyne, že také oblasti náhrady nákladů řízení před obecnými soudy, které vznikly ve sporech o tzv. formulářových žalobách, jejichž předmětem byly "bagatelní" částky, může mít svou ústavněprávní problematiku. Důvodem, proč Ústavní soud v těchto věcech připustil věcné projednání ústavních stížností, však byl jejich "individuální přesah", kdy nepřiměřenost přiznávaných náhrad v dané době představovala vážný celospolečenský problém v podobě nezanedbatelných ekonomických a potažmo sociálních dopadů na poměrně velkou část populace (jež často mohly mít až likvidační charakter). 10. Uvedený problém byl již Ústavním soudem vyřešen, a to jednak zrušením ústavně nesouladné úpravy - vyhlášky č. 484/2000 Sb. [viz nález ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)], jednak judikatorním vymezením principů, jimiž se obecné soudy při rozhod