III.ÚS 3237/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3237/14 ze dne 28. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 T 174/2013-114, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2014, č.j. 4 To 14/2014-129, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, č.j. 3 Tdo 818/2014-18, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 T 174/2013-114, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2014, č.j. 4 To 14/2014-129, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, č.j. 3 Tdo 818/2014-18. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 T 174/2013-114, byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 325 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Výkon uloženého trestu byl stěžovateli podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 36 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2014, č.j. 4 To 14/2014-129, podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 7. 2014, č.j. 3 Tdo 818/2014-18, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. II. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v jednoznačně neodůvodněném a tedy nepřezkoumatelném apriorním odmítnutí verze skutkového děje, kterou na svoji obhajobu uvedl. Základním úkolem soudu při vyhodnocování důkazů bylo rozhodnutí, která ze dvou verzí skutkového děje je blíže pravdě. Podle stěžovatele se cestou porušování základních práv soud dopracoval k mylnému závěru, když bez jakéhokoli zkoumání jednoznačně přisvědčil výpovědím strážníkům obecní policie, kteří se snažili si své výpovědi vzájemně potvrdit, ale i přes to obsahují rozpory. Soudy dle stěžovatele výpovědi obou obecních strážníků vyhodnotily jako logické a dostatečně přesvědčivé bez bližšího zkoumání jejich věrohodnosti. Rovněž se podle názoru stěžovatele soudy dostatečně nevypořádaly s jeho výpovědí, která je v rozporu s výpověďmi obecních strážníků, které si odporují. Stěžovatel má za to, že soudy k němu zcela jednoznačně a bez dalšího zaujaly negativní postoj, který se projevil v apriorním, v rozsudcích nijak nevysvětleném a tudíž nepřezkoumatelném nadřazování výpovědí strážníků obecní policie z hlediska věrohodnosti nad popisem děje, který uvedl stěžovatel a v naprostém neřešení subjektivní stránky zločinu z hlediska prokázání úmyslu stěžovatele působit na výkon práv úřední osoby. Stěžovatel se domnívá, že ve všech případech, kdy nějaký prvek skutkové podstaty bylo možno vyložit buď ve prospěch, nebo v neprospěch stěžovatele, soud se vždy přiklonil na stranu dvou strážníků obecní policie, a to na základě toliko subjektivních úvah, které v odůvodnění rozsudku blíže nevysvětlil a učinil tak nepřezkoumatelnými. Podle stěžovatele je také otázkou relevantnosti výpovědi jakéhokoli policisty jako svědka, který provádí zákrok proti pachateli. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo. V. Ve vztahu ke konkrétnímu případu je možno uvést, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 T 174/2013-114, uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě proto, že (zjednodušeně řečeno) vjel s vozidlem do ulice v rozporu se zákazem vjezdu a byl proto pronásledován autohlídkou Městské policie České Budějovice