III.ÚS 3238/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3238/14 ze dne 18. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Pešla, 2. Jana Pešla, 3. Naděždy Pešlové, 4. Ing. Vlasty Zatřepálkové, 5. Hany Kopecké, 6. Jiřiny Tiché, a 7. Josefa Farského, , všech zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2014 č. j. 28 Cdo 1159/2014-579, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, kterou se domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ministerstvo zemědělství se domáhalo proti stěžovatelům zaplacení částky 339 425 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že zaplatilo panu Jindřichu Strnišťovi náklady účelně vynaložené na blíže specifikované nemovitosti, a to s odkazem na § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a § 10 odst. 1 písm. e) a i) zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, Ministerstvo zemědělství odůvodnilo výši požadované částky znaleckým posudkem a uvedlo, že tuto částku vyplatilo žadateli dne 23. 10. 2007. 3. Okresní soud v Pardubicích ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2010 č. j. 23 C 209/2009-222, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích na základě podaného odvolání rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil (zejména s ohledem na nedostatky ve skutkových zjištěních) k dalšímu řízení svým usnesením ze dne 15. 11. 2011 č. j. 18 Co 71/2011-240. Okresní soud v Pardubicích podruhé o věci rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2013 č. j. 23 C 209/2009-479, kdy žalobě v rozsahu částky 230 470 Kč vyhověl (Ministerstvo zemědělství vzalo žalobu zpět co do částky 93 955 Kč, když vycházelo ze závěrů znaleckého posudku Ing. Nováka ustanoveného soudem, ohledně částky 15 000 Kč byla žaloba zamítnuta). Proti vyhovujícímu výroku, a na to navazujícím výrokům o nákladech řízení, podali stěžovatelé odvolání, kterému nebylo Krajským soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 386/2013-550 vyhověno a výrok o povinnosti stěžovatelů zaplatit Ministerstvu zemědělství částku 230 470 Kč byl potvrzen. 4. Proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu. Napadeným usnesením Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovali průběh předchozího řízení, v němž se domáhali (žalobou podanou v roce 1992) přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalovaného pana Jindřicha Strniště na stěžovatele dle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Po dlouhotrvajícím soudním sporu bylo nakonec této žalobě vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 5 C 82/2003-1221, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2005. Stěžovatelé uvádějí, že pan Jindřich Strniště navzdory pravomocnému soudnímu rozhodnutí nemovitosti stěžovatelům nevydal a vyčkával na výsledek řízení o mimořádných opravných prostředcích, jmenovitě o dovolání a ústavní stížnosti, kterou podal a která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 497/05. Teprve poté byly nemovitosti vydány stěžovatelům, a to ve stavu značného poškození. Poté, co Ministerstvo zemědělství vyhovělo žádosti pana Jindřicha Strniště o zaplacení nákladů vynaložených na nemovitost dle § 8 odst. 3 zákona o půdě, vyzvalo stěžovatele k úhradě vyplacené částky, což stěžovatelé odmítli učinit. 6. Stěžovatelé poukázali na obsah svého dovolání, kde mj. namítali, že nalézací soud svůj rozsudek založil v podstatě na jediném důkazu (znalecký posudek soudního znalce Ing. J. Nováka, který stanovil výši účelně vynaložených nákladů na nemovitosti v období od 3. 2. 1967 do 4. 3. 2005), kde zpochybňovali správnost závěrů tohoto posudku a kde dále namítali, že odvolací soud nepřisvědčil jejich námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nalézacího soudu. V dovolání stěžovatelé rovněž poukázali na skutečnost, že ke dni skutečného vydání nemovitosti byla tato nemovitost prakticky neobyvatelná, když předtím nebyla po dobu více než tři roky řádně užívána (dne 25. 6. 2003 byly ukončeny dodávky elektrické energie, dne 4. 7. 2006 byla nemovitost vydána stěžovatelům), v důsledku čehož došlo k jejímu napadení dřevokaznou houbou. Uvedli, že vlastnictví nemovitosti na ně přešlo rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 5 C 82/2003-1221, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2005, avšak nemovitost jim byla vydána až dne 4. 7. 2006, přičemž znalecký posudek se zabýval stavem nemovitosti pouze ke dni 4. 3. 2005. Těmito skutečnostmi se obecné soudy nezabývaly. 7. Stěžovatelé nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kterou namítali v dovolání, spatřují ve skutečnosti, že tyto soudy bez dalšího vycházely ze znaleckého posudku, jehož účelem bylo "stanovit výši nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti", ačkoli znalec nemůže vůbec činit právní závěr o výši účelně vynaložených nákladů, může pouze stanovit, jaké náklady na jaké práce vynaloženy byly. Oba soudy přesto ze znaleckého posudku v plném rozsahu vyšly. Soudy se nevypořádaly ani s námitkou stěžovatelů, že znalec zahrnul do posudku náklady na udržovací práce a opravy, jejichž náhradu podle rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 18 Co 71/2011-240 vůbec nebylo možné přiznat. 8. Stěžovatelé v dovolání vymezili otázku hmotného práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dle jejich názoru dosud nebyla vyřešena. Šlo o otázku, zda při rozhodnutí o náhradě podle § 8 odst. 3 zákona o půdě má být zohledněn pouze stav nemovitosti ke dni přechodu vlastnického práva na oprávněnou osobu, nebo má být zohledněn stav nemovitosti, který zde byl v době, kdy nemovitost byla záměrně opožděně vydána oprávněné osobě předchozím vlastníkem; k tomu poukázali na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle kterých má vyvlastněná osoba obdržet "náhradu, jejíž výše je v rozumném poměru k hodnotě majetku, jehož byla zbavena" (rozhodnutí ve věci Otava proti ČR ze dne 27. 5. 2010 č. 36561/05 a ve věci Pincová a Pinc proti ČR ze dne 5. 11. 2002 č. 36548/97). Mají za to, že pokud povinná osoba hodnotu "majetku, jehož byla zbavena" svým vlastním jednáním před vydáním oprávněným osobám podstatně sníží, neexistuje důvod, aby byla povinným osobám a poté státu přiznávána podle § 8 odst. 3 zákona o půdě náhrada za náklady vynaložené na nemovitost v plné výši. 9. Další otázka hmotného práva, která dle názoru stěžovatelů nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, spočívá v tom, co lze považovat za "náklady účelně vynaložené na nemovitost" ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o půdě, resp. zda je možné do těchto nákladů zahrnout i stavební práce, které byly prováděny bez náležitého stavebního povolení, a v důsledku toho bylo následně (po vydání nemovitosti stěžovatelům) pravomocně rozhodnuto (rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 6. 12. 2007) o odstranění takových stavebních úprav. K tomu stěžovatelé obecně odkázali na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které je nutné pojem "náklady účelně vynaložené na nemovitost" vykládat úzce a ke které se (v obecné rovině) přihlásily ve svých rozsudcích jak nalézací tak odvolací soudy. Domnívají se současně, že zásadně není možné přiznat náhradu za takové náklady, které byly vynaloženy na protiprávní úpravy nemovitosti. Stěžovatelé jsou rovněž názoru, že náklady vynakládané na nemovitost po zahájení restitučního sporu (prosinec 1992) nelze považovat za účelné, tím méně lze o účelnosti a dobré víře předchozích vlastníků uvažovat po prvním rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 3. 1996, kterým bylo rozhodnuto o přechodu vlastnického práva na stěžovatele. 10. Stěžovatelé se domnívají, že závěry v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou mít za následek zbytečné řetězení a rozmnožování soudních sporů tam, kde je možné o otázce náhrady rozhodnout v jediném soudním sporu. Nadto jsou v důsledku takového názoru kladeny na oprávněné osoby (stěžovatele) nepřiměřené nároky, neboť v případě, kdy povinná osoba (dosavadní vlastník) nemovitosti dobrovolně nevydá, je pro oprávněné osoby prakticky nemožné zjistit, v jakém stavu se nemovitosti nachází ke dni přechodu vlastnického práva, a v důsledku toho ani není reálně možné následně uplatňovat proti předchozímu vlastníku škodní nároky plynoucí z toho, že v době mezi přechodem vlastnického práva a skutečným vydáním nemovitostí byly