III.ÚS 3313/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3313/14 ze dne 30. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t.č. Věznice P.O.BOX 99, Brno, zastoupeného Mgr. Helenou Lehkou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 91 T 144/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 471/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 843/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 91 T 144/2013, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Dle § 337 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, přičemž dle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 471/2013, rozhodl tak, že podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 843/2014, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. II. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tom, že soudní rozhodnutí, jehož maření se měl dopustit, je nicotné, neboť bylo vydáno v řízení, které již předtím skončilo zprošťujícím rozsudkem. Ten byl sice napaden odvoláním v neprospěch stěžovatele, avšak podle stěžovatele se jednalo o odvolání podané osobou neoprávněnou a zprošťující rozsudek proto nabyl právní moci. Konkrétní zprošťující rozsudek ani konkrétní odvolání státního zástupce však stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje. Stěžovatel má tedy za to, že z důvodu nicotnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 To 89/2007, se nemohl dopustit jejich maření. Stěžovatel namítá, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, v důsledku čeho byla porušena jeho základní práva, a to především právo dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod být považován za nevinného, dokud není vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem, což se podle mínění stěžovatele v trestní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2000 nestalo pro podání odvolání neoprávněnou osobou. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Pro přehlednost se Ústavní soud rozhodl nejprve přistoupit k shrnutí dosavadního průběhu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudní rozhodnutí, jehož maření se měl dopustit, je nicotné, neboť bylo vydáno v řízení, které již předtím skončilo zprošťujícím rozsudkem. Ten byl sice napaden odvoláním v neprospěch stěžovatele, avšak podle stěžovatele se jednalo o odvolání podané osobou neoprávněnou. Přestože konkrétní zprošťující rozsudek ani konkrétní odvolání státního zástupce stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje, z informací dostupných v rozhodnutích v dané věci lze dovodit, že se jedná o zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 1 T 10/2000, a na něj navazující odvolání státního zástupce, které podle stěžovatele nemělo obecné náležitosti odvolání, neboť bylo podepsáno jinou osobou než státním zástupcem. Nejprve byl tedy stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 1 T 10/2000, zproštěn obžaloby. Poté bylo k odvolání státního zástupce toto rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (podrobně ke genezi celého případu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, č.j. 2 To 89/2007-659, s. 10-11). Následně byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2000, uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 k § 148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a byl mu uložen trest zákazu činnosti, spočívající v blíže specifikovaném zákazu podnikání v trvání čtyř let. Následující odvolání stěžovatele bylo Vrchní soudem v Olomouci zamítnuto podle § 256 trestního řádu usnesením ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 To 89/2007. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 Tdo 132/2008, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1277/08. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 52 T 3/2011, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 2 To 116/2011. Související ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1040/12. Dne 3. 5. 2013 podal stěžovatel v pořadí již druhý návrh na obnovu řízení v uvedené věci, jenž odůvodnil právě zjištěním, že ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 1 T 10/2000, došlo na základě odvolání krajského státního zastupitelství, které sice bylo opatřeno úředním razítkem, místo vlastnoručního podpisu státního zástupce však obsahovalo pouze podpis úřednice krajského státního zastupitelství s uvedením doložky "za správnost vyhotovení". Krajský soud v Brně tento návrh nepovažoval za důvodný a usnesením ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 52 T 3/2011, jej zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel jednoznačně účelově opakovaně iniciuje návrh na obnovu řízení na základě zcela neakceptovatelných argumentů procesní povahy. Krajský soud se nad rámec svého rozhodnutí velmi podrobně vyjádřil k otázce, zda předmětné odvolání bylo podáno řádným způsobem. V této souvislosti kromě jiného podotkl, že předmětné odvolání splňovalo náležitosti § 59 odst. 4 trestního řádu a způsob jeho podpisu odpovídal obecně zažitému dlouhodobému způsobu, jakým se pořizují v oblasti soudnictví a státního zastupitelství opisy písemností spočívající v rozhodnutích a opravných prostředcích. Doplnil, že příslušný státní zástupce byl jistě vyrozumíván a informován o průběhu řízení, přičemž pokud by nebylo jeho vůlí odvolání podat, nepochybně by z titulu své funkce sjednal nápravu (podrobněji viz s. 4 - 7 usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 52 T 3/2011). Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci zamítl svým usnesením ze dne 23. října 2013, č.j. 2 To 115/2013-110, když dle odůvodnění tohoto usnesení lze plně souhlasit se závěry soudu prvního stupně, které lze považovat za věcně správné a dostatečně vyargumentované. Ústavní stížnost stěžovatele směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením ze