III.ÚS 3316/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3316/14 ze dne 19. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele: Q. D. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Litoměřicích, zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1027/2014, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 4 To 112/2011 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 12. 2010 sp. zn. 5 T 105/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Okresní soud v Teplicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) a c) tr. zákoníku uložil stěžovateli trest propadnutí (ve výroku identifikovaných) věcí, resp. finančních prostředků. Krajský soud v Ústí nad Labem výše specifikovaným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušil (z podnětu odvolání stěžovatele podaného proti všem jeho výrokům) ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil ochranné opatření o zabrání věci, a to věcí ve výroku usnesení vyjmenovaných. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy; podle jeho názoru z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že se podílel na trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen. Jedinou skutečností, která jej spojuje s předmětnou trestnou činností, je to, že se zdržoval v blízkosti místa, kde byla páchána. Uvádí, že z provedených důkazů nijak nevyplývá, které prostory užíval a které ne, ani kde přesně docházelo k nelegálnímu odběru elektřiny pro pěstírnu. Soudy přitom vzaly za prokázané, že do domu mělo přístup několik osob, a je proto zjevné, že samotná skutečnost, že měl přístup do určitých prostor, nemůže prokazovat jeho vinu. Policejní orgán nezajistil daktyloskopické ani jiné stopy přiřaditelné stěžovateli. Stěžovatel dále vytýká, že státní zástupce v přípravném řízení nesplnil prakticky žádné povinnosti, které mu odvolací soud uložil při vrácení této trestní věci k došetření, a podal obžalobu v poslední den možného trvání vazby v přípravném řízení. Soud prvního stupně nesprávný postup státního zástupce akceptoval a snažil se jej napravit v hlavním líčení, ačkoli správným postupem bylo provést předběžné projednání obžaloby, a po zjištění, že státní zástupce nesplnil stanovené povinnosti, mu věc vrátit zpět k došetření. Obecným soudům stěžovatel oponuje výhradou, že v opakovaném hlavním líčení nebyly provedeny žádné nové důkazy a není proto možné, aby soud prvního stupně došel k jiným skutkovým zjištěním a rozhodl rozdílně. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že domovní prohlídka ze dne 11. 6. 2008 byla provedena nezákonně, neboť příkaz k domovní prohlídce vykazuje zásadní vady, zejména chybí odůvodnění provedení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu § 158 odst. 3 písm. i) tr. řádu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří připomenout, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující. Ústavněprávní deficity nevyplývají ani ze stěžovatelových námit