III.ÚS 3327/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3327/14 ze dne 4. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Procházky, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Pellicova 8a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014 č. j. 30 Cdo 2822/2013-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2013 č. j. 15 Co 422/2012-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. února 2012 č. j. 22 C 404/2009-31, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel podal včasnou ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů ve věci zaplacení částky 27 000 000 Kč z titulu odpovědnosti státu za škodu, a to pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal výše uvedené finanční částky po České republice ? České národní bance (dále též "ČNB") jako náhrady za způsobenou škodu vzniklou v důsledku zanedbání bankovního dohledu a dohledu nad bezpečným fungováním bankovního systému, když faktický krach Banky Bohemia, a. s., vedl ke zmaření investice stěžovatele realizovat podnikatelský záměr. Na tento záměr (výstavba čerpací stanice pohonných hmot) schválila stěžovateli Banka Bohemia, a. s., úvěr ve výši 8 000 000 Kč, z něhož stěžovatel vyčerpal částku poskytnutou mu v první etapě čerpání (1 300 000 Kč). Další etapy čerpání již, z důvodu uvalení nucené správy na tuto banku dne 28. 3. 1994, nemohly být realizovány. Stěžovatel uhradil na základě dohody o narovnání část poskytnutého úvěru ve výši 800 000 Kč právnímu nástupci banky, společnosti CD V-2, LTD; zbytek dluhu včetně jeho příslušenství mu byl ze strany věřitele prominut. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil napadeným rozsudkem Městský soud v Praze. Stěžovatelem podané dovolání proti naposled uvedenému rozhodnutí Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy nevzaly v potaz jeho tvrzení o porušení zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění zákona č. 60/1993 Sb., ze strany pracovníků této banky (ve spojení se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (Kontrolní řád), konkrétně spočívající v nevykonávání řádného bankovního dohledu nad činností bank a bezpečným fungováním bankovního systému. Stěžovatel spoléhal na systém kontroly prováděné státem prostřednictvím ČNB, potažmo solidnost úvěrující banky. ČNB měla jako banka centrálního dohledu dle stěžovatele včas odhalit špatnou úvěrovou politiku a další nedostatky v hospodaření Banky Bohemia, a. s., a použitím adekvátních prostředků a opatření zamezit jejímu krachu. 5. Stěžovatel uvádí, že k zajištění úvěru bylo užito zástavní právo k pozemkům a rodinnému domu ve vlastnictví stěžovatele a jeho matky. Takto zatíženy byly nemovitosti v jeho vlastnictví (resp. spoluvlastnictví) až do roku 2011, což působilo stěžovateli a jeho matce psychickou újmu a stres. S poukazem na principy demokratického právního státu má stěžovatel za to, že ČNB má působit jako garant dodržování závazků a naplnění oprávněných očekávání klientů bank, neboť jejich zmařením může dojít k zásahu do jejich základních lidských práv a profesního, osobního i rodinného života, jak se to stalo i v případě stěžovatele. 6. Stěžovatel dále poukázal na skutková tvrzení (veřejně přístupné informace), kterými se v řízení před odvolacím soudem snažil doložit, že ČNB neplnila své zákonné povinnosti. Uvádí, že tato tvrzení mohla být ještě doplněna, pokud by soud vyhověl důkaznímu návrhu stěžovatele na předložení správního spisu o uvalení nucené správy a likvidaci banky. Tím, že obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a nepřipustily obrácené důkazní břemeno, popř. důkaz soudními a správními spisy, upřely mu právo na spravedlivý proces. V rámci uplatňování práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je evidentní, že po stěžovateli nelze spravedlivě žádat, aby jako fyzická osoba, ve vztahu k peněžnímu ústavu jako spotřebitel, předložil soudu více relevantních tvrzení a důkazů v popisované věci. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 883/2010. 7. Namítané porušení shora uvedených ústavních práv stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy bezdůvodně nepřipustily stěžejní důkaz (důkaz čestným prohlášením ředitele pobočky Banky Bohemia, a. s., ze dne 14. 10. 2001, podložený umořovacími plány tří etap financování podnikatelského záměru stěžovatele); tyto důkazy byly dle stěžovatele způsobilé prokázat vzniklou škodu a následně pak příčinnou souvislost mezi touto škodou a nesprávným úředním postupem. K tomu poukázal na nález Ústavního soud ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04. III. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). 11. Ústavní stížnost brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že nebylo shledáno přípustným, a to z důvodu, že stěžovatel nedostál požadavku na vymezení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K tomu Ústavní soud uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepředestřel jakoukoli relevantní argumentaci proti právnímu závěru Nejvyššího soudu, kterým mu bylo vytknuto, že v dovolání nevymezil dosud neřešenou otázku hmotného práva. 12. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16