III.ÚS 3339/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3339/14 ze dne 22. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Ivanoviče, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2014 č. j. 5 Afs 99/2013-41, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy odepřely právo na pomoc od státu ve formě daňového zvýhodnění poplatníka na vyživované dítě. Tím byly porušeny povinnosti státu chránit rodinu a poskytovat jí pomoc (viz čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny). Zároveň namítá porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy. 2. Stěžovatel si v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za část zdaňovacího období roku 2008 (6 měsíců) a za rok 2009 uplatnil daňové zvýhodnění na vyživované dítě nezl. Adama Hladíka podle ustanovení § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Stěžovatel doložil správci daně rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 6. 2010 č. j. 100 P 378/2009-199, jímž byli poručníky nezl. Adama Hladíka ustanoveni manželé Zdeňka Ivanovičová (dříve Parízková) a Luboš Ivanovič. 3. Finanční úřad ve Znojmě (správce daně) vyměřil stěžovateli za zdaňovací období roku 2008 daň z příjmů fyzických osob ve výši 10 155 Kč a za zdaňovací období roku 2009 daň z příjmů fyzických osob ve výši 7 350 Kč. Správce daně nárok stěžovatele na daňové zvýhodnění neuznal, neboť nezl. Adam Hladík byl svěřen stěžovateli do péče nahrazující péči rodičů nabytím právní moci výše uvedeného rozsudku okresního soudu, přičemž daňové zvýhodnění na vyživované dítě lze uplatnit až v kalendářním měsíci, v němž bylo dítě převzato do péče nahrazující péči rodičů. Odvolání stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím správce daně byla zamítnuta. 4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutím odvolacího správního orgánu Krajský soud v Brně shledal z části důvodnou a zrušil rozhodnutí, které se vztahovalo ke zdaňovacímu období roku 2009. V části směřující proti rozhodnutí, týkajícímu se zdaňovacího období roku 2008, však žalobu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud z hlediska právního hodnocení dospěl k závěru, že rozhodnutím Magistrátu města Opavy ze dne 8. 10. 2008 byl nezl. Adam Hladík svěřen do tzv. předpěstounské péče jen Zdeňky Parízkové (tehdejší družky stěžovatele) a nikoliv stěžovatele samotného. Dle ust. § 7 odst. 10 písm. f) zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře") se za rozhodnutí o svěření dítěte do péče nahrazující péči rodičů považuje pro účely tohoto zákona také rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče. Za poplatníka, o jehož vyživované dítě se jedná, bylo v roce 2008 proto možno považovat toliko družku stěžovatele. 5. Stěžovatel v části zdaňovacího období 2008 žil ve společné domácnosti s nezl. Adamem Hladíkem a Zdeňkou Parízkovou, dle krajského soudu ale nesplnil další podmínku vyžadovanou § 35c odst. 6 zákona o daních z příjmů, tedy uzavření manželství. Uvedené ustanovení umožňuje uplatnit slevu na vyživované dítě druhého z manželů, pokud s ním žije ve společné domácnosti, ale nelze z něj dovodit, že je možno uplatnit slevu na dítě družky, se kterým poplatník žije ve společné domácnosti. Dle názoru krajského soudu za takto stanovených pravidel nelze dospět k závěru, že stěžovatel je rodič, a proto si může uplatnit slevu na vyživované dítě. Podle § 35c odst. 6 zákona o daních z příjmů lze za vyživované dítě považovat dítě vlastní, osvojené či v péči, která nahrazuje péči rodičů. Stěžovatel se Zdeňkou Parízkovou uzavřel dne 9. 10. 2009 manželství. Od tohoto data bylo podle krajského soudu třeba považovat nezl. Adama Hladíka za vyživované dítě druhého manžela a stěžovatel tedy od této doby byl oprávněn dle § 35c zákona o daních z příjmů uplatnit daňové zvýhodnění. 6. Kasační stížnost stěžovatele proti výroku krajského soudu, jímž byla žaloba stěžovatele částečně zamítnuta, Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím ve výroku I zamítl. Kasační stížnosti stěžovatele proti výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud výrokem II napadeného rozsudku vyhověl. Výrokem III napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že nezl. Adam žije ve společné domácnosti se stěžovatelem a jeho manželkou již od 22. 7. 2008. Od počátku jej společně vyživují, vychovávají a pečují o něj jako o vlastní dítě. Jejich péče přitom plně nahrazuje péči biologických rodičů, když matka byla zbavena rodičovské zodpovědnosti a otec v rodném listě zapsán vůbec není. Tento faktický stav se stal stavem de iure na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 6. 2010 č. j. 100 P 378/2009-199, kdy byli stěžovatel a jeho manželka ustanoveni poručníky nezletilého. Tímto však došlo pouze k formálnímu potvrzení dlouhodobého stavu faktického. 8. Porušení ústavně zakotvených práv stěžovatel spatřuje především v tom, že obecné soudy odmítly materiální výklad ustanovení zákona o daních z příjmů směřující ve prospěch dítěte a daňového poplatníka. Namísto toho zaujaly přepjatě formalistický přístup k řešení věci. Stěžovatel má za to, že příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů je nutno vykládat dle okolností každého jednotlivého případu. Správce daně i obecné soudy přitom provedly pouze gramatický výklad pojmu "vyživované dítě", resp. "dítě v péči nahrazující péči rodičů". Nezaobíraly se reálným stavem věci, nezkoumaly skutečné poměry v rodině stěžovatele. 9. Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že "zákonodárce poskytnutí výhody váže na poskytování péče, která dosahuje určité kvality", přičemž "vztah druha k dítěti družky nelze kvalitativně srovnávat ani se vztahem manžela k dítěti své manželky a rozhodně ani ke vztahu osoby ke svému vlastnímu dítěti či vnukovi". Stěžovatel má za to, že míru kvality péče o dítě nelze paušálně vázat na formální právní ukotvení vztahu mezi dítětem a osobou, která o něj pečuje. Obecné soudy pak měly povinnost zabývat se tím, jaký byl skutečně vztah mezi nezl. Adamem a stěžovatelem. Z podkladů, které měly soudy při rozhodování k dispozici, přitom podle stěžovatele jasně vyplývá, že péče stěžovatele a jeho manželky o nezletilého je zcela srovnatelná s péčí biologických rodičů a plně ji nahrazuje. 10. Stěžovatel a jeho tehdejší družka se společně rozhodli stát se pěstouny nezletilého dítěte. Žádost o svěření dítěte do pěstounské péče si podali společně. Společně taktéž absolvovali přípravu na výkon pěstounské péče v psychologické poradně. Z toho je jasně patrný úmysl přijmout do rodiny dítě, o které se budou starat stěžovatel a jeho družka společně jako o vlastní. Jako pěstoun však byla ustanovena pouze družka stěžovatele, neboť platný právní řád nedovoloval, aby se pěstouny stali společně muž a žena v postavení druha a družky. Ustanovení § 45a zákona o rodině umožňovalo společné pěstounství pouze manželům. 11. Stěžovatel má za to, že smyslem daňového zvýhodnění na vyživované dítě je podpora dítěte a osob, které o něj pečují. Formalistický výklad bezdůvodně znevýhodňuje osoby, které jsou ochotny věnovat svou péči biologicky cizímu dítěti, oproti biologickým rodičům a osobám, jimž svědčí formální rozhodnutí příslušného orgánu nebo soudu. Stěžovatel dále obecně poukazuje na negativní vlivy ústavní výchovy na fyzické i duševní zdraví dětí a na proklamace státu, že je nezbytné ústavní péči omezovat a nahrazovat ji náhradní rodinnou péčí. Výklad zákona o daních z příjmů, jak jej v této věci provedly obecné soudy, je odrazujícím aspektem pro osoby, jež jsou ochotné postarat se o cizí děti jako o vlastní; tento výklad nezohledňuje smysl a účel přímé a nepřímé (daňové) podpory pěstounské. 12. Stěžovatel nesouhlasí též s výrokem III napadeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud částečně úspěšnému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele zjevně opomenul druhou větu ustanovení § 60 odst. 1 (ve spojení s § 120) soudního řádu správního. Stěžovatel zároveň nastoluje otázku, zda Nejvyšší správní soud vůbec měl pravomoc o náhradě nákladů řízení ve výroku III rozhodnout, a to s odkazem na ustanovení § 110