III.ÚS 3344/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3344/14 ze dne 8. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavních stížností R. M., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 450/40, a L. Č., a L. M., obou zastoupených Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Opava, Partyzánská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 4 Tdo 986/2014-36, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2014 č. j. 5 To 42/2014-440 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. prosince 2013 č. j. 27 T 82/2011-381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavními stížnostmi, z nichž každá byla podána samostatně jednotlivými stěžovateli, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), za současného porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále též "nalézací soud") ze dne 2. prosince 2013 č. j. 27 T 82/2011-381 byli stěžovatelé L. Č. a L. M. uznáni vinnými spácháním zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jenž byl v obou případech podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Týmž rozsudkem byl stěžovatel R. M. uznán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") ze dne 15. dubna 2014 č. j. 5 To 42/2014-440. Jejich následná dovolání byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 4 Tdo 986/2014-36. 3. Trestní jednání stěžovatelů L. Č. a L. M. mělo spočívat v tom, že dne 27. března 2011 v Opavě v době od 2.00 do 4.50 na ulici X v obývacím pokoji v bytě č. 3, jehož majitelem byl R. M. a do něhož všichni tři společně vylákali poškozenou, která byla v silně podnapilém stavu, nejprve L. Č. uchopil poškozenou za ruce, přitáhl ji k sedačce a přes její slovní odpor ji tahem směrem k zemi donutil, aby poklekla na zem před sedačku, na které seděl L. M. s obnaženým pohlavním údem. Oba stěžovatelé ji pak měli společně držet za hlavu, a přestože se bránila odstrkáváním rukama, L. M. jí měl vsunout svůj pohlavní úd do úst a způsobem napodobujícím kopulační pohyby se přivést k vyvrcholení. Vzápětí poté, co poškozená z pokleku povstala a chtěla z bytu odejít, ji měl L. Č. povalit na sedačku a přes její odpor vyjádřený slovně a odtlačováním rukama k ní přikleknout, svléknout jí kalhoty, kalhotky a triko, vahou svého těla na ni nalehnout a přes její aktivní odpor jí roztáhnout nohy, zasunout pohlavní úd do její pochvy a vykonat na ní soulož, aniž by došlo k jeho vyvrcholení. Stěžovatel R. M. se měl trestního jednání dopustit tím, že tomuto násilnému sexuálnímu jednání nezabránil, ačkoliv mu byl přítomen, a že neučinil ani žádné kroky, kterými by ostatní stěžovatele od jeho spáchání odradil nebo jeho dokonání znemožnil. 4. K odsouzení stěžovatelů došlo až poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2013 č. j. 5 To 288/2013-354 k odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. května 2013 č. j. 27 T 82/2011-322, jímž byli stěžovatelé naopak zproštěni obžaloby, a to z důvodu přetrvávajících pochybností o jejich vině. 5. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. října 2014, bylo od počátku vedeno pod sp. zn. III. ÚS 3344/14. Dne 28. listopadu 2014 obdržel Ústavní soud ústavní stížnosti L. Č. a L. M., jež směřovaly proti týmž napadeným rozhodnutím a o nichž byla vedena řízení pod sp. zn. III. ÚS 3734/14 a II. ÚS 3744/14. Vzhledem k tomu, že všechny tři ústavní stížnosti brojily proti stejným rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto v trestní věci stěžovatelů, Ústavní soud podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, rozhodl usnesením ze dne 9. prosince 2014 č. j. III. ÚS 3344/14-12 o jejich spojení k prvně uvedenému řízení. II. Argumentace stěžovatele R. M. 6. Stěžovatel R. M. ve své ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s tím, jak byl v jeho případě zjištěn skutkový stav věci. Obecné soudy podle jeho názoru neprojednaly jeho věc spravedlivě, ignorovaly důvodné pochybnosti o jeho vině, nepřihlížely k okolnostem svědčícím v jeho prospěch a neprovedly relevantní a zásadní důkaz zpochybňující jiné důkazy svědčící o jeho vině, kterým bylo tvrzení poškozené, přestože provedení tohoto důkazu navrhovala i obžaloba. Jimi učiněné skutkové závěry mají být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a řízení mělo být zatíženo zásadními procesními vadami, které ovlivnily rozhodnutí ve věci samé. 7. Hodnocení obecných soudů stěžovatel v první řadě vytýká to, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, tedy že o jeho vině rozhodly navzdory tomu, že v tomto ohledu existovaly důvodné pochybnosti. Své rozhodnutí totiž založily na výpovědi poškozené, jejíž hodnověrnost však byla zpochybněna dvěma znaleckými posudky, jakož i dalšími provedenými důkazy. Dodává přitom, že stěžovatelka měla v jeho bytě intimní styky s ostatními stěžovateli zcela dobrovolně a vědomě, ačkoliv byla velmi opilá. Podle znaleckého posudku MUDr. Mgr. Marka Péreze, Ph.D., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla poškozená v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, pod vlivem alkoholu, a to ve stavu středně těžké až těžké opilosti. Lze u ní proto předpokládat ostrůvkovité výpadky paměti a zhoršenou reflexi vlastního jednání, což narušilo její specifickou věrohodnost, tj. věrohodnost její výpovědi právě o předmětných událostech. Poškozená si nakonec nebyla schopna vzpomenout ani na hádku se svým kamarádem, kvůli které odešla z oslavy, kde před setkáním se stěžovateli popíjela. Její opilost se mohla projevit i tím způsobem, že i když se domnívala, že se chová distingovaně a odmítá explicitně sexuální interakci, ve skutečnosti její signály mohlo okolí vnímat jako vstřícné či iniciativní ve vztahu k sexuální interakci. Rovněž nelze vyloučit, že reakce stěžovatelky na stres, která se u ní objevila, mohla být důsledkem emočního a kognitivního zpracování vlastního chování v opilosti, kterého poškozená ex post litovala, a nikoliv jen reakcí na znásilnění. 8. Uvedené závěry se odlišují od závěrů obsažených ve znaleckém posudku PhDr. Heleny Khulové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, která naopak konstatovala, že u poškozené nebyly zjištěny znaky lhavosti jako vyhraněného povahového rysu nebo patologické lhavosti, a i když její jednání a reaktivita byly ovlivněny alkoholem, poškozená podává konstantní jádro výpovědi a nejsou signály, že by vlivem toxického působení alkoholu nedocházelo u poškozené k ukládání paměťových stop. Z jejího posudku se rovněž podává, že se u poškozené objevila klinicky významná reakce na stres, projevující se komplikacemi při navazování plnohodnotných vztahů. Tyto závěry jsou podle stěžovatele nicméně nejen v rozporu s prvně uvedeným znaleckým posudkem (jakož i původně vypracovaným posudkem PhDr. Dagmar Moravcové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, přibrané policejním orgánem, jejíž výslech v řízení před soudem však znemožnilo její onemocnění; tento posudek byl vypracován s velmi krátkým časovým odstupem od projednávané události), nýbrž rovněž s některými dalšími důkazy. Výslechem přátel poškozené bylo například zjištěno, že vede zcela běžný život, jaký vedla před událostí, a že se u ní nevyskytuje žádná posttraumatická stresová porucha. Poškozená se občas s obžalovanými (náhodně) potkává bez jakékoli reakce z její strany. Dále je třeba uvést, že bezprostředně po předmětné události, kdy byla gynekologicky vyšetřena, neměla na těle ani sebemenší poranění (kromě hematomu nad loktem). Její verzi průběhu událostí pak zpochybňují i svědectví sousedů, z nichž plyne, že z bytu odešla oblečená a teprve půl hodiny po dvou mužích. Pochybnosti o vině stěžovatelů nelze rozptýlit toliko konstatováním, že nebyl nalezen motiv poškozené pro to, aby neuváděla pravdu. Takovýto motiv nabízí již znalecký posudek MUDr. Mgr. Marka Péreze, Ph.D.