III.ÚS 3403/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3403/14 ze dne 13. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Daniela Thonata, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014 č. j. 5 Tdo 769/2013-129, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 26. 10. 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva, zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. 2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 1. 2013 č. j. 9 T 1/2007-7279 bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro řadu v rozhodnutí specifikovaných skutků, kterými se měl účastnit na zločinném spolčení, jímž byla v rámci konkurzních řízení způsobována značná škoda zejména věřitelům stěžovatelem konkurzně spravovaných společností. K zastavení trestního stíhání přistoupil krajský soud proto, že na stěžovatelovu trestní věc dopadal dle jeho názoru čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (dále jen "rozhodnutí o amnestii"). Proti tomuto rozhodnutí podal příslušný státní zástupce stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 4. 2013 č. j. 6 To 16/2013-7469. Vrchní soud jím zrušil usnesení krajského soudu a současně nově rozhodl, že rozhodnutí o amnestii dopadá jen na část v rozhodnutí podrobně vyjmenovaných skutků. Proto v takto dotčené části rozhodl o zastavení trestního stíhání, ve zbývajících skutcích vrátil věc krajskému soudu k novému projednání. Rozhodnutí vrchního soudu napadli dovoláním jak stěžovatel, tak nejvyšší státní zástupce. 3. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost, neboť jím napadená část usnesení vrchního soudu nepředstavovala meritorní rozhodnutí, které by bylo možné dovoláním napadnout. Naproti tomu Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, zrušil předchozí rozhodnutí krajského a vrchního soudu a přikázal krajskému soudu, aby ve věci znovu rozhodl. Nejvyšší soud shledal, že vrchní soud nerespektoval závěry současné judikatury týkající se rozhodnutí o amnestii, když se bez bližšího odůvodnění přiklonil k rovněž ne příliš podrobně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 29. ledna 1990 sp. zn. 10/90, přičemž se dostatečně nevypořádal s rozdíly mezi oběma jím srovnávanými rozhodnutími o amnestii. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve stěžovatelově případě je rozhodující otázka, zda se obžalovaní dopouštěli vytýkaných činů ve prospěch zločinného spolčení, což představuje okolnost, jejíž vyřešení je nezbytné pro posouzení viny, resp. naplnění kvalifikované skutkové podstaty, na rozdíl od okolností "zvlášť nebezpečné recidivy", které tvořily problematický výklad rozhodnutí o amnestii z 1. ledna 1990 a jež byly rozhodující toliko pro vyměření spravedlivého trestu. Tuto argumentaci rovněž Nejvyšší soud obsáhle doplnil o úvahu stran změn společenských poměrů od roku 1990, jakožto doby porevolučního vypořádávání se s dobou minulou, do současnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Nejvyšší soud se dle stěžovatele protiústavním způsobem odchýlil napadeným rozhodnutím od výkladu přijatého obecnými soudy při posuzování dřívějších amnestií. Odůvodnil to přitom "změnou společenských poměrů", což nelze chápat jinak než jako ústup tlaku médií a části společnosti, nesouhlasícím s duchem rozhodnutí o amnestii. Nejvyšší soud tak porušil jeden ze základních principů Listiny, dle nějž musí omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Argumentaci změnou společenských poměrů považuje stěžovatel u takového institutu jako je amnestie za nepřípustnou. Stěžovatelovo trestní stíhání trvá přitom od roku 2004. Problematický výklad je proto rovněž v rozporu s účelem rozhodnutí o amnestii, neboť sám prezident Václav Klaus opakovaně zdůrazňoval, že smyslem tzv. aboličního článku je zastavit řízení, v nichž pro jejich délku trvání lze již jen těžko nalézt nějakou spravedlnost. Stěžovatel napadá i výrok Nejvyššího soudu, kterým byla vyslovena nepřípustnost stěžovatelem podaného dovolání. V tomto směru byl dle stěžovatele porušen princip rovnosti účastníků řízení, když dovolání nejvyššího státního zástupce projednáno bylo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 7. Ústavní soud v projednávané věci nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že by v posuzovaném řízení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho základních práv a svobod. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, jehož přípustnost byla zpochybněna vydáním rozhodnutí o amnestii. Vyřešení otázky další přípustnosti trestního stíhání je tak nutné hledat v normách trestního práva (v rozhodnutí o amnestii a trestněprávních kodexech), tedy právních předpisech podústavní právní síly. K takovému výkladu však není povolán Ústavní soud. Ten by mohl do činnosti obecných soudů zasáhnout zásadně jen v případě, že by jimi provedený výklad byl projevem protiústavní svévole či libovůle, tedy odporoval by základním principům právního státu a řádnému výkonu úkolů soudní moci. 8. Tzv. aboliční článek rozhodnutí o amnestii vymezuje podmínky pro jeho aplikaci poměrně obecně, v podstatě toliko dobou trestního stíhání a obviněním ze spáchání určitého trestného činu, identifikovaného obecně hrozící trestní sazbou. Takto formulované amnestijní ustanovení může v praxi vést k výkladovým problémům, které jsou Ústavnímu soudu známy z jeho vlastní úřední činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3785/13 ze dne 25. září 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Je pak právě úkolem obecných soudů, a nikoho jiného, aby vyložily obecně formulované ustanovení čl. II rozhodnutí o amnestii, samozřejmě při respektování výše uvedených a Ústavním soudem trvale zastávaných kautel. 9. Nejvyšší soud však této výkladové povinnosti dostál, když velmi podrobně a srozumitelně vysvětlil svůj závěr o přípustnosti dalšího trestního stíhání stěžovatele. Za ratio decidendi napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud závěry stran nutnosti posouzení viny a určení skutkové podstaty jako předběžné otázky, a to dle úpravy obsažené v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších