III.ÚS 3428/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3428/14 ze dne 4. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2014 č. j. 3 To 364/2014-171 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. července 2014 č. j. 28 PP 89/2008-137, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 29. října 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. října 2003 sp. zn. 10 T 23/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2004 sp. zn. 4 To 29/2004, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením okresního soudu ze dne 30. června 2008 sp. zn. 28 PP 89/2008. Stěžovatel dle napadeného usnesení nesplnil ve zkušební době ani částečně povinnost nahradit škodu trestnou činností způsobenou, k níž byl zavázán usnesením, kterým byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Na základě hodnocení stěžovatelových pracovních aktivit dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel ani po šesti letech od propuštění z výkonu trestu nezískal žádný náhled na spáchanou trestnou činnost a odmítá splnit podmínky podmíněného propuštění, pročež je nutné nápravu zajistit výkonem zbytku trestu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou v záhlaví uvedeným usnesením zamítl krajský soud. Ten odmítl stěžovatelovo tvrzení, že by okresní soud rozhodoval v rozporu se zákonem po uplynutí roční lhůty od konce zkušební doby. Určité zpoždění v rozhodování okresního soudu bylo totiž způsobeno samotným stěžovatelem, který se jednak pro nepřebírání zásilek a dále pro nepříznivý zdravotní stav nedostavoval k naplánovaným veřejným zasedáním. Překročení zákonné lhůty z takových důvodů nepovažuje tedy krajský soud za důvod pro zrušení usnesení okresního soudu. Dále se krajský soud ztotožnil se závěrem, že stěžovatel neprojevil žádnou snahu odčinit následky své trestné činnosti. II. Argumentace stěžovatele 3. Soudy dle stěžovatele především pochybily, když při svém rozhodování nezohlednily, že výkonu zbytku trestu brání uplynutí roční zákonné lhůty ve smyslu ustanovení § 91 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podle uvedeného ustanovení je trest vykonán mimo jiné tehdy, nestanoví-li soud do jednoho roku od skončení zkušební doby, že odsouzený má vykonat zbytek trestu. Ve stěžovatelově případě uvedený okamžik nastal 30. června 2014, avšak napadené rozhodnutí okresního soudu bylo vydáno až 31. července 2014. Stěžovatel pak nesouhlasí, že by na tomto stavu nesl vinu on, když předmětné veřejné zasedání bylo odročeno z důvodu vážných zdravotních problémů stěžovatele. V právním státě nelze dle stěžovatele připustit, aby byl jedinec trestán za aspekty svého zdravotního stavu, které nemůže ovlivnit. Soudy dále pochybily při hodnocení stěžovatelových schopností nahradit jím způsobenou škodu, když vůbec nezohlednily stěžovatelovy dlouhodobé zdravotní problémy, snahu stěžovatele uhradit nejprve náklady trestního řízení a obecně známé problémy, jaké mají osoby se záznamem v rejstříku trestů při hledání zaměstnání. Dále stěžovatel poukazuje na to, že mu doposud nebylo doručeno napadené usnesení okresního soudu, a tudíž nemohlo nabýt právní moci. Stěžovatel tak uzavírá, že rozhodnutí o výkonu zbytku trestu nesleduje žádný rozumný účel, neboť stěžovatel vedl doposud prokazatelně řádný život a jeho uvěznění ještě sníží budoucí možnosti úhrady způsobené škody. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Vzhledem k hrozícímu závažnému zásahu do stěžovatelových základních práv stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. III. Formální předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. První část stěžovatelových námitek tvoří tvrzení ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 91 odst. 3 trestního zákoníku, které nepřímo upravuje pravomoc soudu rozhodnout nejpozději do jednoho roku od konce zkušební doby o povinnosti odsouzeného vykonat zbytek trestu odnětí svobody. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry krajského soudu, že postup okresního soudu je v souladu se zákonným i ústavním rámcem pro soudní rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Je nesporné, že k překročení dané roční lhůty došlo a soudy jej odůvodnily nemožností doručit stěžovateli předvolání k veřejnému zasedání a jeho neschopností dostavit se k němu v důsledku zdravotních potíží. Zákonodárce přitom s překročením uvedené lhůty počítá v případech, kdy rozhodnutí o výkonu zbytku trestu nelze vydat vinou okolností na straně odsouzeného. Výklad této poměrně obecné právní normy přísluší v první řadě obecným soudům a Ústavní soud nemůže tuto jejich činnost nahrazovat, ale pouze usměrňovat do ústavním pořádkem daného rámce. Výklad provedený obecnými soudy přitom z tohoto rámce nevybočuje. Za obecný smysl právního institutu lhůty považuje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Důraz na ochranu právní jistoty Ústavní soud zdůraznil v minulosti i při posuzování ústavnosti překročení roční lhůty upravené ustanovením § 91 odst. 3 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3254/10 ze dne 20. 10. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Smyslem zakotvení této lhůty je dle Ústavního soudu snaha zákonodárce posílit právní jistotu odsouzených osob, které by jinak i po skončení zkušební lhůty mohly neomezeně dlouhou dobu žít v obavách z nečekaného nového omezení osobní svobody, např. pro neschopnost uhradit škodu způsobenou dávnou trestnou činností. Zároveň je tím nepřímo vyjádřena soudní kompetence a povinnost soudů sledo