III.ÚS 3441/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3441/14 ze dne 2. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky FINPEX, s. r. o. v likvidaci, IČ 27180255, se sídlem v Praze 10, Na Sychrově 975/8, zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 8. září 2014 pod sp. zn. 0 Nt 5846/2014 a postupu Policie České republiky, spočívajícím v zadržování věcí zabavených při prohlídce provedené na základě uvedeného příkazu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 30. října 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, jímž dle ní došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky (dále jen "policejní orgán") pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod, k němuž došlo provedením prohlídky na základě uvedeného příkazu, a přikázal jí obnovit stav před tímto porušením. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným příkazem nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") prohlídku nebytových prostor ve smyslu ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to na adrese Na Sychrově 975/8, Praha 10, kde mimo jiné sídlí stěžovatelka. Dle soudu totiž existovalo důvodné podezření, že se v těchto prostorách nacházejí věci důležité pro trestní řízení, vedené pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině ve smyslu ustanovení § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelka měla být v daném případu tou společností, která pro pachatele účtovala fiktivní obchody, a rovněž se měl na onom místě nacházet důležitý archiv účetnictví a písemností (jako např. smlouvy, podklady, komunikace podezřelých, datové nosiče atd.). S ohledem na tyto okolnosti soud shledal, že prohlídku je nutné provést jako tzv. neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. Prohlídka byla poté ve dnech 10. a 11 září 2014 provedena, přičemž došlo k zabavení značného množství věcí, specifikovaných v protokolech o provedení prohlídky. II. Argumentace stěžovatelky 3. Dle stěžovatelky nedostál obvodní soud ustáleným závěrům judikatury Ústavního soudu. V příkazu především chybí jakékoliv skutkové zdůvodnění neodkladnosti nařízené prohlídky. Takové zdůvodnění pak neobsahují ani protokoly o provedení prohlídky. V protokolech chybí rovněž dostatečně přesný popis zabavených věcí. Stěžovatelka dále uvádí, že při prohlídce byla zabavena účetní dokumentace asi 120 subjektů, jimž stěžovatelka poskytuje své služby. Takový zásah je pro stěžovatelku téměř likvidační, neboť má mimo jiné vážný dopad na její dobré jméno. Zabavení věcí v takovém rozsahu má pak zásadní dopad na stěžovatelčiny klienty, kteří mohou být zkráceni na svých právech např. v daňových řízeních. Ani přes slib příslušného státního zastupitelství nebyly k datu podání ústavní stížnosti stěžovatelce vráceny žádné materiály, ani umožněno pořízení kopií. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený příkaz k prohlídce a zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování ústavních práv stěžovatelky. 4. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. listopadu 2014, stěžovatelka konstatuje, že napadený příkaz nesplňoval zákonný požadavek na přesné určení nebytových prostor, když obsahuje pouze adresu rozsáhlého objektu, v němž sídlí i subjekty, které s předmětnou trestnou činností nemohli mít objektivně nic společného. 5. V dalším doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2014, stěžovatelka uvedla, že do současné doby se případem žádný z orgánů činných v trestním řízení nezabýval, neboť tyto zatím vedou mezi sebou spory o příslušnost k vedení trestního řízení. V důsledku takové situace byla již zahájena likvidace stěžovatelky. III. Formální předpoklady projednání návrhu 6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 8. K možnosti přezkumu ústavnosti nařízení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků vychází Ústavní soud z toho, že není sám příslušný hodnotit, nakolik důvodné je podezření, vedoucí k návrhu na provedení prohlídky. Jeho přezkum se soustřeďuje především na procesní aspekty tohoto úkonu trestního řízení, zejména na dodržení povinnosti obecných soudů popsat v příkazu k prohlídce, na základě jakých skutečností dovodily nutnost jejího provedení jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu však rovněž vyplývá, že splnění této povinnosti nelze hodnotit přehnaně formalistickým, zevšeobecňujícím pohledem, nýbrž s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem každého konkrétního případu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3850/12 ze dne 26. 9. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. 9. Jak je všeobecně uznáváno právní naukou, postup před zahájením trestního stíhání, který je v trestním řádu upraven v hlavě deváté, je integrální součástí trestního řízení. Všeobecným a hlavním účelem postupu před zahájením trestního stíhání je rozhodnout, zda na základě podnětu bude či nebude zahájeno trestní stíhání. Postupem před zahájením trestního stíhání se mají shromáždit podklady nutné pro rozhodnutí o konání trestního stíhání (§ 160 odst. 1 trestního řádu). Řeší se zde zásadní problém, zda o skutku, který je předmětem podnětu k trestnímu stíhání, bude konáno trestní stíhání, tedy řízení, ve kterém se bude rozhodovat o základních otázkách trestního řízení, jakými jsou rozhodnutí o vině a trestu, nebo bude s podnětem naloženo jiným způsobem. K náležitému splnění tohoto účelu musí příslušné orgány získat určité faktické poznatky, aby podezření obsažené v podnětu mohlo být řádně a zákonným postupem ověřeno (viz Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 483 a násl.). Již z povahy věci plyne, že k náležitému splnění tohoto úkolu potřebují policejní orgány určitý čas. 10. Úvahy soudu není třeba dalece rozvádět tam, kde nutnost provedení daného úkonu jako tzv. neopakovatelného je přímo z popsaných skutkových okolností snadn